Apel na MO: Nezužujte psychiku veteránů na PTSD

Péče o české válečné veterány se v posledních letech nepochybně posunula. Vznikají nové příspěvky, rozšiřuje se síť kontaktních pracovníků a ministerstvo obrany začíná mluvit o „systémové péči“. Přesto zůstává zásadní paradox: zatímco administrativní a sociální dimenze podpory se rozvíjí, oblast duševního zdraví – a zejména její komplexní pojetí – zůstává nápadně redukovaná, opožděná a často i konceptuálně nepochopená.

Oficiální agenda ministerstva v oblasti péče o veterány dlouhodobě stojí na opatřeních, která mají především sociální a materiální charakter. Veřejné prezentace veteránského odboru se soustředí hlavně na lázeňskou péči, rekreace, příspěvky, sociální služby nebo komunitní podporu. I novela zákona z roku 2025 rozšiřuje především systém benefitů a sociálních opatření. 

Tento model však implicitně vychází z představy, že primárním problémem veterána je materiální zajištění, případně fyzické zdraví.

Psychická dimenze je do systému začleňována spíše dodatečně a okrajově, prostě jako jedna z položek v seznamu služeb.

Tomu nasvědčuje i nedávné vystoupení ředitele veteránského odboru před poslanci. Uvedl, že až 12 % vojáků po intenzivním bojovém nasazení vykazuje příznaky posttraumatického stresu.

Právě tady vyvstává otázka: A kolik procent veteránů trpí dalšími diagnózami a symptomy, které jsou s vojenskou službou běžně spojované v zahraniční odborné debatě? 

Ale především: Co se systematicky dělá pro veterány, kteří si psychické následky nesou už od misí z 90. let a žijí s nimi desítky let prakticky bez veřejné debaty a cílené podpory?

PTSD jako buzzword. Jiné diagnózy neznáte?

V posledních měsících lze sice pozorovat posun v tom, že ministerstvo obrany začíná o duševním zdraví otevřeněji hovořit, tento posun je však zatím více rétorický než obsahový.

Duševní zdraví veteránů je v těchto výstupech rámováno především prostřednictvím posttraumatické stresové poruchy (PTSD), která se objevuje jako dominantní, často jediný pojmenovaný problém.

PTSD se tak v českém prostředí stává nadužívaným trendy pojmem – dostatečně známým, mediálně uchopitelným, bohužel však nepřesným a zavádějícím.

Tato redukce je problematická hned v několika rovinách:

1. Vytváří dojem, že psychické dopady vojenské služby jsou homogenní a že je lze vystihnout jednou diagnózou.

2. Odvádí pozornost od širšího spektra poruch a stavů, které jsou v zahraničním výzkumu i klinické praxi běžně spojovány s vojenským nasazením.

3. Reprodukuje zastaralý model traumatu jako jednorázové události, místo aby reflektovala jeho komplexní, kumulativní a dlouhodobý charakter.

Co v debatě o duševním zdraví veteránů chybí

Když dnes člověk pracuje s veterány v terénu, velmi často nenaráží primárně na „učebnicové PTSD“, ale na dlouhodobou psychickou dysregulaci, chronické úzkosti, poruchy spánku, vyčerpání, emoční otupění, depresivní stavy, podrážděnost, sociální izolaci nebo ztrátu smyslu a identity. 

Široce rozšířeným a dlouhodobě podceňovaným tématem je také tinnitus, který bývá v armádním prostředí bagatelizován jako „běžná daň služby“, přestože chronické pískání v uších může zásadně zhoršovat spánek, soustředění, psychickou stabilitu i schopnost fungovat ve vztazích. V některých případech vede až k sebevraždám.

Vedle toho se v zahraničí stále více diskutují koncepty jako komplexní posttraumatická stresová porucha (C-PTSD), traumatické poranění mozku (TBI) nebo chronická traumatická encefalopatie (CTE).

Zatímco PTSD odpovídá modelu jednorázového traumatu, C-PTSD reflektuje realitu dlouhodobého nasazení, opakovaných misí, chronického ohrožení a kumulativního stresu. TBI a CTE pak přinášejí biologickou dimenzi problému, kdy opakované otřesy a tlakové vlny mohou vést k dlouhodobému poškození mozku s dopady na emoce, chování i kognitivní funkce. 

Dalším zásadním fenoménem je tzv. morální zranění. Voják nečelí pouze stresu z ohrožení života, ale také hlubokému vnitřnímu rozkolu vyvolanému tím, co během služby zažil, viděl nebo musel udělat.

Další vrstvu pak představuje syndrom zrady institucí – situace, kdy voják po letech služby získá pocit, že systém jeho problémy zlehčuje, odmítá nebo administrativně vytěsňuje. 

Právě tato kombinace bývá destruktivní. Nejde o jednu diagnózu ani jeden „incident“, ale o dlouhodobé opotřebení psychiky, nervového systému i mezilidských vztahů. Veterán postupně ztrácí schopnost regulovat emoce, důvěřovat okolí, plánovat budoucnost nebo vůbec věřit, že má situace řešení. 

Nestačí pomoc s vyplněním žádosti o dávku

Současná česká praxe je přitom stále nastavena hlavně administrativně a sociálně. Stát umí relativně dobře řešit dávky, příspěvky, lázeňské pobyty nebo formální sociální podporu. Jenže psychická kondice veterána není něco, co lze vyřešit jednorázovým příspěvkem nebo vyplněním formuláře. 

Pokud člověk trpí těžkou úzkostí, nespavostí nebo depresí, často není problém v tom, že „neví, kam zajít“, ale v tom, že vůbec nemá sílu základní kroky udělat, dlouhodobě je udržet a znovu převzít kontrolu nad vlastním životem. 

Právě to dlouhodobě vidíme při práci ve Spolku VLČÍ MÁKY. Prakticky nikdy nestačí veteránovi jednorázově pomoci. Pokud se současně nepracuje s jeho psychickým stavem – s porozuměním, bez bagatelizace, s respektem, přijetím a motivací – problémy se často jen odloží.

Člověk se na nějaký čas stabilizuje, ale za rok nebo dva se vrací ve stejném nebo horším stavu. Ne proto, že by „nechtěl“, ale protože bez obnovy psychické stability nelze dlouhodobě udržet zaměstnání, vztahy ani každodenní povinnosti.

Důvěra nevzniká v ordinaci

V nedávném vystoupení před poslanci uvedl ředitel veteránského odboru, že armáda aktuálně disponuje sítí 85 vojenských psychologů a potřebuje dalších 15 až 20 klinických specialistů pro veterány. Je dobře, že resort konečně přiznává význam psychické péče. Současně však vyvstává zásadní otázka: odpovídá tento model skutečné realitě práce s veterány?

Zkušenost z terénu totiž ukazuje, že velká část veteránů klasickou psychologickou pomoc aktivně nevyhledává. A to ani tehdy, když je dostupná nebo bezplatná. V mnoha případech nejde o nedostatek služeb, ale o nedůvěru, stigma, pocit selhání nebo hlubší zkušenost se „zradou institucí“.

Pokud člověk získá pocit, že systém jeho problémy roky bagatelizoval nebo administrativně odmítal, jen obtížně naváže důvěru k psychologovi, který je součástí téhož resortu.

Právě proto nelze psychickou podporu veteránů oddělit od běžné terénní práce. Nestačí, aby pracovník pomohl vyřídit dávky, benefity nebo formuláře a následně veterána „odeslal k psychologovi“ jako k další položce systému.

V praxi to znamená, že psychická pomoc začíná v běžném lidském kontaktu. K tomu je ovšem třeba trénovat jak terénní pracovníky ministerstva, tak pracovníky zdravotních a sociálních služeb státní správy a samospráv. Spolek VLČÍ MÁKY se tomuto úkolu věnuje v rámci programu REVECA (Returning Veterans Care), kdy za půl roku vyškolil již přes 80 odborníků ve třech krajích.

Péče o potřeby vs. porozumění zkušenosti 

Zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi modelem „péče o potřeby“ a modelem „porozumění zkušenosti“. Systém ministerstva obrany je teprve budován a orientuje se převážně na první variantu. Může působit moderně, může rozšiřovat benefity a profesionalizovat administrativu, ale zároveň může míjet samotnou podstatu problému. Zůstává obsahově zakotven v paradigmatech, která již v mezinárodním kontextu překonáváme.

Tento nesoulad se promítá i do veřejné komunikace. Absence systematické informační kampaně zaměřené na duševní zdraví veteránů na straně MO není pouze komunikačním nedostatkem, ale symptomem hlubšího problému. Pokud stát o určitém tématu nemluví, nepojmenovává jej a nevysvětluje jeho komplexitu, implicitně tím signalizuje, že nejde o prioritu.

V kontextu veteránské péče to znamená, že psychická zranění zůstávají nadále „neviditelná“ – nejen pro veřejnost, ale často i pro samotné veterány. Spolek VLČÍ MÁKY přitom už rok ukazuje jiný přístup prostřednictvím kampaně Neviditelná zranění. 

Skutečná změna na straně resortu obrany nezačne jednou prezentací v poslanecké sněmovně. Vyžaduje hlubší posun v tom, jak je veterán v českém prostředí chápán: nikoli pouze jako příjemce benefitů nebo nositel statusu, ale jako člověk, jehož zkušenost může mít komplexní, dlouhodobé a mnohovrstevnaté dopady.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.