Stále ve střehu: Hypervigilance a hyperarousal u veteránů

Když se ozve rána, trhne sebou. V davu skenuje osoby, které by mohly představovat nebezpečí. Pro okolí může takový člověk působit přecitlivěle, nervózně nebo nepříjemně. Nejde však o povahový rys, ani záměrnou činnost, nýbrž o důsledek dlouhodobého vystavení stresu a nebezpečí. Psychologové rozlišují dva různé stavy - hypervigilanci a hyperarousal. Jsou nejviditelnějšími projevy bojové zkušenosti, ale okolí je čte špatně.

Když nebezpečí pominulo, ale mozek si to nemyslí

Hypervigilance znamená zvýšenou ostražitost. Mozek neustále mapuje a analyzuje okolí, hledá možné hrozby a připravuje se na jejich řešení. V bojové zóně je takové nastavení životně důležité. Voják, který si všimne neobvyklého předmětu u cesty nebo podezřelého pohybu o několik vteřin dříve než ostatní, může zachránit život sobě i svému týmu.

Veterán, který trpí hypervigilancí, je stále ve střehu i doma.

Hypervigilantní člověk automaticky kontroluje únikové východy, sleduje chování lidí kolem sebe, vyhodnocuje zvuky a pohyby. Není to vědomé rozhodnutí - dělá to automaticky. Může to působit nepříjemně na blízké i cizí lidi.

Dobrá zpráva je, že veteráni na tento stav obvykle získají náhled a naučí se rozlišovat skutečné a domnělé nebezpečí. Rozpoznají spouštěče a vědí, že nejsou nervózní bez důvodu. Svoji nadměrnou bdělost mohou kontrolovat meditací, relaxací a nácvikem mindfulness. A také využít ve svém povolání i všedním životě - rychleji vyhodnocují situace, všímají si detailů a lépe reagují v krizích. A to na nich okolí nakonec ocení.

Když je ve střehu celé tělo a nejde to “vypnout”

Vážnější problém nastává v momentě, kdy se do přílišné “nabuzenosti” přepne celé tělo. Hyperarousal je stav trvalé fyziologické pohotovosti. Zatímco hypervigilance se týká vnímání okolí, hyperarousal se odehrává uvnitř těla, které je neustále v režimu “bojuj nebo uteč”, jako by nebezpečí stále trvalo.

Hyperarousal je do značné míry hormonální a neurobiologický stav, nikoliv jen psychologický problém. Když člověk zažije ohrožení, aktivuje se tzv. stresová odpověď organismu. Mozek (především amygdala) vyšle signál a tělo začne vyplavovat stresové hormony: adrenalin, noradrenalin a kortizol. Zrychluje se tep, zvyšuje svalové napětí, objevují se problémy se spánkem, podrážděnost nebo přehnané úlekové reakce.

Stačí nečekaný zvuk a tělo reaguje dříve, než člověk stihne situaci vyhodnotit.

Někteří veteráni popisují, že se jim i po letech od návratu z mise nedaří skutečně odpočívat. Jakmile si sednou, mají pocit, že by měli něco kontrolovat, řešit nebo sledovat. Klid je paradoxně znervózňuje více než aktivita, proto se často cítí lépe v akci a doma se “nudí”.

Veterán v hyperarousalu špatně odpočívá a někdy i prudce reaguje. Na druhou stranu může perfektně fungovat v krizové situaci a zvládat vysoké pracovní tempo. Studie ukazují, že veteráni mají tendenci vyhledávat adrenalinové aktivity a také snáze propadnou rizikovému chování (třeba gamblingu). Nevědomě totiž hledají úroveň stimulace, na kterou si jejich nervový systém přivykl.

Trvale zvýšená hladina stresových hormonů si vybírá svou daň v podobě vysokého krevního tlaku, kardiovaskulárních onemocnění, poruch imunity, chronických bolestí, depresí, závislostí a poruch spánku.

Není to jen PTSD

Hypervigilance a hyperarousal bývají často spojovány s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Ve skutečnosti se však mohou objevovat i u dalších stavů. Patří mezi ně například komplexní posttraumatická stresová porucha (C-PTSD), úzkostné poruchy nebo některé následky traumatických poranění mozku (TBI). Objevit se mohou také po dlouhodobé chronické zátěži, aniž by člověk splňoval kritéria pro diagnózu PTSD.

Právě proto je nebezpečné zjednodušovat všechny psychické problémy veteránů na jedinou diagnózu, což je bohužel trend, který jsme zachytili u veteránské péče ministerstva obrany.

Dopady na rodinu a vztahy

Hypervigilance a hyperarousal nekomplikují život jen samotnému veteránovi. Často zasahují i jeho nejbližší okolí. Partner nebo partnerka může mít pocit, že je veterán neustále podrážděný, přecitlivělý nebo přehnaně kontrolující. Děti nechápou, proč se táta lekne petardy nebo proč nesnáší přeplněná nákupní centra.

Ještě náročnější bývá hyperarousal - partnerky a děti zasahuje, když je táta stále neklidný, špatně spí, snadno se rozčílí, reaguje prudčeji, než odpovídá situaci. Hyperarousal je jedním z mechanismů, které mohou vést k emoční dysregulaci - v očích rodiny: "Býval hodný a změnil se ve zlého" (k tématu vyjde samostatný článek za týden). 

Jak už bylo zmíněno, dlouhodobě zvýšená hladina stresových hormonů vede k řadě onemocnění, která snižují kvalitu života a také jej zkracují. Někteří veteráni časem hledají úlevu v alkoholu, lécích nebo jiných negativních copingových strategiích, jak alespoň na chvíli ztlumit neustálý vnitřní poplach.

To vše může vést k sociální izolaci, problémům ve vztazích, v práci i rozvoji dalších psychických obtíží. Nejde přitom o nedostatek vůle ani charakterovou vadu, jak jim bývá mylně kladeno za vinu.

Dá se s tím něco dělat?

Po návratu z mise je určitá míra hypervigilance a hyperarousalu zcela očekávaná a může trvat zhruba měsíc. Je to období adaptace a doporučením pro rodinu veterána je, aby na něj netlačila - nemůže se přepnout do běžného režimu ze dne na den.

Problém je, že část psychických obtíží se neobjeví ihned. Americké studie po misích v Iráku a Afghánistánu ukázaly, že výskyt některých poruch byl vyšší po šesti až dvanácti měsících než bezprostředně po návratu. Částečně proto, že vojáci nejprve fungují na “setrvačnost”, soustředí se na práci a rodinu a problémy se projeví až později.

Prvním krokem je tedy pochopení, co se s mozkem a tělem děje. A tomu lze přizpůsobit některé všední návyky jako spánkový režim, nácvik meditace, vhodnou volbu fyzických aktivit a koníčků.

Odbornou pomoc je třeba vyhledat, pokud se objeví sebevražedné myšlenky, výbuchy agrese, zneužívání alkoholu nebo léků, výrazná nespavost, panické ataky, sociální izolace, rozpad vztahů a neschopnost fungovat v práci.

Čas obrátit se na odborníka lze poznat i tak, když si člověk všimne, že jeho blízcí opakovaně říkají: „Ty už nejsi tím, kým jsi býval.“

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.