C-PTSD: Komplexní trauma není jen záležitostí týraných dětí, ale také veteránů

Myšlenka, že komplexní posttraumatická stresová porucha (C-PTSD) náleží primárně do kontextu dětství, zejména v souvislosti se zneužíváním či zanedbáváním, je hluboce zakořeněná jak v laickém, tak částečně i v odborném diskurzu.

Tento výklad je však neúplný a v důsledku může vést k přehlížení celých skupin osob, u nichž se tato diagnóza rozvíjí na základě odlišných, avšak strukturálně podobných zkušeností.

Jednou z těchto skupin jsou váleční veteráni. Přestože je jejich psychická zátěž často nahlížena prizmatem posttraumatické stresové poruchy (PTSD), řada jejich obtíží přesahuje rámec této diagnózy a odpovídá spíše konceptu komplexního traumatu, jak byl v posledních letech systematicky popsán a kodifikován.

Rozdíl mezi PTSD a C-PTSD není pouze kvantitativní, tedy v počtu či intenzitě traumatických událostí, ale především kvalitativní, spočívající v charakteru samotné zkušenosti.

PTSD je tradičně spojována s jednorázovým nebo časově ohraničeným traumatem, které narušuje pocit bezpečí a kontinuity života. Naproti tomu C-PTSD vzniká v kontextu dlouhodobého, opakovaného vystavení extrémnímu stresu, často v prostředí, kde jedinec nemá reálnou možnost situaci opustit, ani ji adekvátně zpracovat.

Tento rámec byl historicky vztahován především na vývojové trauma v dětství, nicméně současná klinická praxe i výzkum ukazují, že obdobné podmínky mohou nastat i v dospělosti, a to právě v prostředí ozbrojených konfliktů.

Vojenské nasazení, zejména v moderních asymetrických konfliktech, představuje specifickou formu dlouhodobé zátěže, která splňuje klíčová kritéria pro vznik komplexního traumatu. 

Voják totiž není vystaven pouze jednotlivým dramatickým událostem, jako jsou výbuchy improvizovaných nástražných systémů nebo přímé střety s nepřítelem, ale o kontinuální stav ohrožení, nejistoty a vysoké míry bdělosti, který se může rozprostírat v řádu měsíců.

Tento stav je navíc umocněn strukturálními faktory, jako je hierarchické uspořádání armády, omezená autonomie jednotlivce a kulturní normy, které často nepodporují otevřené zpracování psychické zátěže. V takovém kontextu se trauma nestává izolovanou událostí, ale spíše chronickým stavem, který postupně zasahuje základní oblasti psychického fungování.

Klinický obraz C-PTSD zahrnuje kromě klasických symptomů PTSD, jako jsou opakující se vzpomínky, vyhýbavé chování či hyperarousal, také hlubší narušení v oblasti regulace emocí, sebepojetí a mezilidských vztahů.

U veteránů se tyto projevy mohou manifestovat například v podobě výrazných výkyvů nálad, chronického pocitu viny či studu, narušené schopnosti navazovat a udržovat blízké vztahy nebo ztráty smyslu a identity po návratu do civilního života.

Právě posledně jmenovaný aspekt je obzvlášť významný, neboť vojenská služba často poskytuje silně strukturovaný rámec identity, který po jejím ukončení náhle mizí. Pokud je tento přechod doprovázen nezpracovaným komplexním traumatem, může dojít k hluboké existenciální krizi.

Dalším specifickým faktorem, který přispívá k rozvoji C-PTSD u veteránů, je fenomén tzv. morálního zranění. Ten označuje situace, v nichž jedinec jedná nebo je svědkem jednání, které je v rozporu s jeho vnitřními hodnotami a morálními normami. V podmínkách ozbrojeného konfliktu mohou takové situace vznikat relativně často a jejich dopad na psychiku může být dlouhodobý a devastující.

Morální zranění přitom nelze redukovat na klasické symptomy strachu či úzkosti, ale zahrnuje hluboké narušení vztahu k sobě samému i k ostatním lidem, což je opět charakteristické pro komplexní trauma.

Navzdory těmto skutečnostem zůstává C-PTSD u veteránů často nedostatečně rozpoznaná. Diagnostické systémy i institucionální praxe jsou v mnoha zemích stále orientovány primárně na PTSD, což může vést k omezenému chápání jejich obtíží a k volbě intervencí, které nezohledňují plnou šíři problému.

Důsledkem je nejen nižší efektivita léčby, ale také sekundární viktimizace, kdy jsou projevy komplexního traumatu interpretovány jako osobnostní selhání, nedostatek motivace či „problémové chování“. Tento posun v interpretaci má zásadní dopad na to, jak jsou veteráni vnímáni jak v systému péče, tak ve společnosti.

Zahrnutí C-PTSD do diagnostických rámců, například v rámci klasifikace Světové zdravotnické organizace (ICD-11), představuje důležitý krok směrem k přesnějšímu porozumění těmto komplexním stavům. Současně však otevírá otázku, do jaké míry jsou existující systémy péče připraveny tuto změnu reflektovat v praxi.

V případě veteránů to znamená nutnost posunu od modelu zaměřeného na jednotlivé symptomy k přístupu, který bere v úvahu dlouhodobý charakter traumatu, jeho dopad na identitu a vztahy a potřebu komplexních, často interdisciplinárních intervencí.

Z perspektivy veřejné debaty je přitom zásadní překonat zjednodušující narativy, které trauma redukují na izolované události nebo jej omezují na určité „typické“ skupiny.

C-PTSD u veteránů není anomálií, ale logickým důsledkem specifických podmínek, v nichž se nacházeli. Její uznání není pouze otázkou terminologie, ale především předpokladem pro vytvoření adekvátních podpůrných systémů a pro změnu společenského pohledu na ty, kteří se po návratu z války potýkají s neviditelnými, avšak hluboce zasahujícími zraněními.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.