Morální zranění: když bolí to, co „mělo“ být jinak

Vojáci si často odnášejí z boje rány, po kterých nezůstávají viditelné jizvy. Když se dotýkají našeho svědomí, říkáme jim morální zranění (moral injury). Nejde o diagnózu v úzkém slova smyslu jako u PTSD. Je to hluboké narušení našich hodnot a důvěry ve svět. Když člověk udělá, vidí, nebo naopak nedokáže zabránit něčemu, co je v přímém rozporu s tím, co považuje za správné. A někdy vzniká i tehdy, když má pocit, že byl „zrazen“ autoritou – velením, institucí, politiky.

Morální zranění neznamená, že je člověk „slaboch“. Právě naopak.

Často je to daň za to, že má pevně nastavený morální kompas. Morální zranění se netočí jen kolem strachu z ohrožení. To, co bolí, je vina, stud, bezmoc, vztek a pochybnosti – neustálé „kdyby“.

Kdybych tam doběhl o minutu dřív. Kdybych to nahlásil jinak. Kdybych neposlechl rozkaz. Kdybych měl víc času, víc prostředků, víc pravomocí…

Následné projevy morálního zranění mají navíc zrádnou vlastnost: často se skrývají pod jinými problémy – pod nespavostí, podrážděností, konflikty doma, únavou, alkoholem nebo cynismem. Člověk sám někdy ani neví, že nehledá odpověď na to, co se stalo, ale na to, jak s tím má žít.

Morální zranění znají všechny generace českých veteránů

Pro české vojáky není tenhle typ prožitku neznámý. Jen se o něm dosud příliš nemluví. V mírových operacích na Balkáně v 90. letech byl typický střet mezi očekáváním „chránit“ a realitou mandátu. Konkrétně UNPROFOR byl koncipovaný jako ochranná a stabilizační mise v prostředí, kde se fronty prolínaly, příměří se nedodržovala a nejvyšší cenu za to platili civilisté nebo i mírové jednotky – ztráty se nevyhnuly ani našim. 

Pro vznik morálního zranění není klíčové „kolik ve vaší blízkosti explodovalo granátů“, ale pocit, že jste měli být štítem, a přitom jste stáli v systému, který vám svazoval ruce. Veteránovi se i po letech vrací obraz civili­sty nebo kolegy, které nešlo dostatečně ochránit, protože mandát a pravidla nedávaly prostor jednat tak, jak by mu velel instinkt a morálka. Někdy to doprovází i vztek na velení nebo politiky: Proč jsme tam byli s takovým zadáním? Proč nás nestáhli dřív z místa, které se změnilo v past? Proč nebyl nikdo volán k odpovědnosti?

Afghánistán v éře ISAF a provinčních rekonstrukčních týmů (PRT) přinesl zase další typy morálního dilema. Česká republika měla PRT v provincii Lógar a oblast byla dlouhodobě vystavena útokům na základnu i konvoje. A právě tady se opakoval kolotoč, kdy PRT pomáhá obci – opraví školu, studnu, cestu, naváže kontakt s místními – a pak přijde Taliban, výsledky práce vyhodí do vzduchu a komunitu za spolupráci s koalicí potrestá. Z pohledu vojáka nebo civilní části PRT to je devastující: udělali jsme „dobrou věc“ – a přesto to nepomohlo, nebo to dokonce přineslo lidem další ohrožení. 

Další příklad: Útoky raketami na základny byly pravidelné, vyžádaly si oběti. Vojáci přitom nemohli dělat nic jiného, než pokaždé zalehnout, čekat na dopad rakety, utíkat do krytu. Po odvolání poplachu se nad základnu vznesly vrtulníky, ale ne proto, aby podnikly protiúder. Jen hlídkovaly. Protože odpalovací místo bylo zpravidla někde mezi domy ve vesnici, kam se nedá „odpovědět“ tak, aby to neodnesli civilisté. 

Tento typ situace je učebnicový spouštěč morálního zranění: nejde jen o strach o život (který pak vyvolává PTSD), ale o sevření mezi dvěma špatnými možnosti. Buď neudělám nic a cítím se jako neschopný ochránit své lidi. Nebo udělám něco a riskuju, že zraním i ty, které mám bránit. To je přesně ten moment, kdy se člověku morálka přestane jevit jako pevná půda a začne připomínat minové pole.

Hluboké morální rány si přináší i veteráni z Ukrajiny

Už teď přichází za svými rodinami v Česku manželé vyřazení z aktivní služby ZSU. U ukrajinských veteránů bude morální zranění pravděpodobně časté a mnohovrstevnaté. Nejen kvůli intenzitě bojů, ale kvůli typům rozhodnutí, do kterých válka člověka tlačí: koho evakuovat dřív, když není místo; jak žít s tím, že se vrátíte a někdo jiný ne; jak unést obrazy zničených domů a mrtvých civilistů, když víte, že jste „měli“ něco udělat, i když objektivně nemohli.

U části lidí se přidá i složka „zrady“ – pocit, že mezinárodní pomoc přicházela pozdě, že kvůli korupci nedostávali životně důležitou výzbroj, že je velitelé nahnali na jatka bránit předem ztracený úsek fronty, nebo že se o ukončení války vyjednávalo úplně jinde.

Nejhorší vzkaz, kterého se politici dopouštějí: “Území předáme nepříteli, bojovali jste zbytečně.” To je ostatně pocit, který spojuje veterány všech válek ve Vietnamu, Afghánistánu a nakonec i na Ukrajině.  Naše rozdělená společnost přitom vůbec není připravená toto morální zranění reflektovat a veterány – ať už kterékoli národnosti a konfliktu – adekvátně podpořit. Dál se tedy zaměřme alespoň na to, jak mají komunikovat nejbližší veteránů.

Jak o tom mluvit – jako člen rodiny nebo kamarád?

Ne tím, že budete pátrat po detailech. Morální zranění je často spojené se studem a vinou; přímé vyptávání může člověka dostat pod tlak. Pomáhá spíš nabídnout bezpečí a jazyk, který nehodnotí. Když se někdo svěří, že „tohle mi nejde si odpustit“, je obrovský rozdíl mezi reakcí „ale to přece nebyla tvoje vina“ a reakcí „musí to být hrozně těžké s tímhle žít“. První věta může znít logicky, ale neřeší jádro věci – protože problém není logika, problém je zraněný vztah k sobě. Druhá věta dává najevo, že to unesete poslouchat. A někdy stačí i maličkost: „Řekni mi, jak se dnes cítíš.“

Morální zranění se často projevuje zdravotně velmi „tělesně“. Člověk může na první pohled fungovat, ale sužuje ho nespavost, podrážděnost, přichází úzkostné stavy, somatické bolesti, neschopnost se radovat, odpojení od blízkých. Někdo začne vyhledávat adrenalin, někdo naopak ztuhne do apatie. Časté je i sebedestruktivní jednání – workoholismus, alkohol, riskování, někdy i sebevražedné myšlenky.

Statistiky dokládají, že morální zranění se pojí s depresivními příznaky, studem, izolací a narušeným smyslem života; u části lidí se překrývá s PTSD, ale není to totéž.

A co s tím? První krok je pojmenování. Uleví už jen vědomí, že „nejsem špatný člověk, jen jsem zažil situaci, která mi vzala víru v lepší svět“. Druhý krok je najít způsob, jak o tom mluvit tak, aby to nebylo znovuprožíváním (re-traumatizace). Pro někoho je to psychoterapie, jinému může stačit bezpečný rozhovor s někým, kdo nebude soudit.

U morálního zranění je důležitá i rovina hodnot: člověk často potřebuje znovu najít, co pro něj znamená čest, odpovědnost, vina, odpuštění – a jak žít dál bez toho, aby se po zbytek život trestal.

Kampaň Neviditelná zranění chce nabídnout přesně tohle porozumění. Ne aby si veřejnost řekla „chudáci veteráni“, ale aby konečně dokázala slyšet, že nejde jen o přežití v boji – ale o sílu žít dál. A že někdy ten nejtěžší protivník není nepřítel venku, ale vnitřní výčitka: „Měl jsem to udělat jinak.“

Jak rozpoznat a reagovat na nejrůznější obtíže veteránů, včetně morálních zranění, učíme sociální pracovníky, psychology, policisty a další pomáhající profese v našich workshopech REVECA.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.