Když se veterán cítí zrazen: institutional betrayal

Mnoho vojáků a veteránů popisuje jistý paradox: skutečně zlomové chvíle nezažili během cvičení či na misi, ale až doma – v čekárnách, na úřadech, u posudkových komisí a v kancelářích. Tam, kde čekali pomoc a férové jednání, narazili na pochybovačnost, byrokracii a ignoranci.

Odborníci pro tento typ zkušenosti používají pojem institutional betrayal – zrada institucí. Termín se původně rozvíjel v psychologii traumatu jako popis situací, kdy instituce, na níž je člověk závislý a které důvěřuje, selže – buď tím, co udělá, nebo tím, co neudělá. Neochrání, zlehčí, odmítne, zahraje do autu, nebo člověku dá pocit, že obtěžuje. Výsledek je pak často horší než samotná původní událost, protože se rozpadne základní jistota: „Když se mi stane něco špatného, systém mě podrží.“

U vojáků má tento typ zrady zvláštní sílu. Armáda totiž není jen zaměstnavatel. Je to identita, společenství, systém založený na loajalitě, poslušnosti a oběti. Člověk je veden k tomu, že když bude sloužit, stát se o něj postará. A právě proto bolí, když se stane opak.

Ve Spojených státech i ve Velké Británii se tento jev u veteránů v posledních letech systematicky zkoumá. Statistiky ukazují, že pocit opuštění institucemi výrazně zhoršuje psychický stav po návratu do civilu, zvyšuje riziko deprese a úzkostí a snižuje ochotu vyhledat další pomoc. Nejde tedy o „přecitlivělost“, ale o předvídatelnou reakci na zkušenost, kdy člověk vložil důvěru do systému – a ten zklamal.

Typické příklady v českém systému

Z naší zkušenosti je nejčastější vykrucování se z výplaty odškodnění za služební úrazy, a sice rozhodnutím, že problémy se zády nebo klouby způsobily „degenerativní změny.“ Pro úředníka formální úkon. Pro vojáka verdikt: tohle není naše odpovědnost. Žádné uznání souvislosti se službou, žádné odškodnění. Následuje ztráta příjmu, nejistota, tlak na rodinu. A ke všemu pocit, že musí dokazovat, že nelže.

Většina vojáků přitom přesně ví, kdy jejich potíže začaly. Pamatují si ten doskok, pád, nahazování kulometu do věže… Jak šli potom poprvé na ošetřovnu, dostali obstřiky, že to bude dobrý, až za několik dnů plných bolesti a přemáhání skončili upoutaní na lůžko. A někdy se už do služby ani nevrátili. Systém ovšem nehledá pravdu, nýbrž kolonku, do které lze případ uložit bez dalších nároků. A tím se neřeže jen do peněz, ale především do identity.

Člověk, který byl vychován k odpovědnosti a cti, sedí naproti instituci a slyší, že jeho slovo nestačí. Že jeho zkušenost není dostatečný důkaz. V tu chvíli se bolest mění v ponížení.

Zahraniční odborné texty popisují, že právě tento moment – kdy autorita popře realitu zraněného – často stojí u zrodu morálního zranění (věnovali jsme mu samostatný článek). Člověk si začne klást otázky o smyslu vlastní oběti: K čemu to bylo? Měla moje služba vůbec nějakou cenu?

Zrada institucí se ale neodehrává jen v lékařských posudcích. Má mnoho tichých podob. Voják se po dlouhém léčení vrátí do práce. Udělal maximum, aby se dal znovu dohromady. A při hodnocení slyší výtku, že má „zvýšenou nemocnost“. Ne že se léčil po služebním úrazu, ne že se snažil, ale že je najednou položkou, která komplikuje sestavování služeb a kazí statistiku.

Nebo veterán konečně sebere odvahu a zavolá na veteránský odbor. Ozve se mu unavený hlas: „Už je po pracovní době.“ „To není pro vás.“ „Vy nejste válečný veterán.“ Zvlášť bolestivá je situace těch, kteří nejsou oficiálně vedeni jako „váleční veteráni“, ale nesou trvalé následky služby – jsou vojenští invalidní důchodci. V systému podpory se na ně v posledních letech zapomnělo. Nejsou zváni na setkání zraněných veteránů, nefigurují v seznamech, jejich zkušenost jako by byla neviditelná.

Nejde přitom o benefity nebo výsady. Jde o uznání.

Mnoho veteránů popisuje, že když na úřadě řeknou „jsem veterán“, nedělají to proto, aby získali výhodu. Dělají to proto, že je to součást jejich identity. Že chtějí dát najevo, že v určitém okamžiku nesli odpovědnost a riziko za stát. Když se setkají s prázdným pohledem nebo nezájmem, není to jen společenská nezdvořilost. Je to další drobný hřebíček do pocitu, že jejich příběh nikoho nezajímá.

Odmítnutí veteráni se armády straní

V zahraničních studiích se opakovaně ukazuje, že lidé, kteří zažijí institucionální zradu, přestávají systému věřit. Přestávají chodit k lékařům. Přestávají vysvětlovat. Přestávají žádat. Ne proto, že by pomoc nepotřebovali, ale proto, že už se nechtějí opětovně doprošovat. Paradoxně je pak ty samé instituce označí jako “problémové”, protože „nespolupracují“. Tak se trauma přestává týkat jen minulosti a prohlubuje se. 

Ve Spolku VLČÍ MÁKY se opakovaně setkáváme s veterány, kteří po svých zkušenostech opravdu nestojí o akce ministerstva obrany, vyhýbají se slavnostním nástupům, „grilování starých zbrojnošů“ a podobným setkáním. Ne proto, že by pohrdali ostatními, ale proto, že už se tam necítí doma. Nechtějí bývalým kolegům vysvětlovat, proč se jim nechce slavit, když se zároveň roky soudí o uznání úrazu nebo žijí s pocitem, že byli odepsáni.

Tím ale vzniká další problém: Nejsou součástí oficiální veteránské komunity a nejsou vidět. A tak se o jejich potížích nemluví – ani mezi veterány samotnými, ani navenek. Pro okolí pak snadno vypadají jako „bručouni“, samotáři nebo „zahořklí“. Jen málokdo chápe, že nejde o povahu, ale o snahu se znovu nevystavovat místům a situacím, které kdysi slibovaly oporu – a místo toho ublížily.

Řešení existuje: trauma-informed přístup

Odborníci mluví o tzv. trauma-informed přístupu institucí, který dopředu počítá s tím, že klient může být traumatizován, i když vypadá „funkčně“. Znamená to mluvit s respektem. Vysvětlovat rozhodnutí. Neodbývat. Nedělat z lidí podezřelé. Vidět v nich partnery, ne jen čísla. Velmi důležitá je také právní a sociální navigace: někdo, kdo člověku pomůže pochopit, co se děje a jaké má možnosti.

Spolek VLČÍ MÁKY se dlouhodobě snaží fungovat právě jako takový most mezi veterány a systémem. Ministerstvu obrany může nabídnout konkrétní spolupráci na školeních pracovníků, kteří přicházejí do kontaktu s vojáky a veterány – od posudkových lékařů a zdravotnického personálu ve vojenských nemocnicích, přes úředníky až po pracovníky odborů péče o veterány.

Zároveň spolek rozvíjí program REVECA, který propojuje psychologickou, sociální a právní podporu a připravuje pomáhající profese na práci s veterány – českými i ukrajinskými – právě v situacích, kdy systém selhává nebo je pro lidi nepřehledný.

A konečně: spolek nabízí našim vojákům a veteránům i to nejzákladnější, co instituce často zapomínají – lidské uznání. Naši pomoc veteránům nepodmiňujeme tím, že nám musí vyplnit formuláře, předložit lékařské zprávy nebo přehledy o příjmech. Nás zajímá, jak svoji situaci hodnotí především oni sami.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.