Výbuchy hněvu: Porucha regulace emocí u veteránů

Emoční dysregulace je méně známým, avšak častým neviditelným zraněním, které nejvíce dopadá na rodinné vztahy. Člověk, který byl dříve klidný, laskavý a trpělivý, začíná reagovat nepřiměřeně na běžné situace, v neutrálních poznámkách slyší kritiku nebo útok a opakovaně propadá výbuchům hněvu, které nedokáže zastavit. Přestože takové jednání bývá často označováno za špatnou povahu nebo problém se zvládáním vzteku, může představovat jeden z důsledku traumatu, stresu, poruch spánku nebo poranění mozku.

„Tohle dřív nikdy nedělal.“

Právě touto větou často začínají příběhy partnerek veteránů. V mnoha rodinách se podobné situace odehrávají podle překvapivě podobného scénáře. Běžný rozhovor se nečekaně stočí ke konfliktu, aniž by některá ze stran měla pocit, že řekla něco nevhodného.

Návrh, rada nebo poznámka, které byly míněny zcela neutrálně, jsou interpretovány jako zpochybnění schopností, nedostatek respektu nebo osobní útok. Následuje prudká reakce, během níž se původní téma rychle vytrácí a do popředí se dostávají pocity ponížení, nespravedlnosti nebo nepochopení.

Rodinní příslušníci často popisují, že samotný obsah sporu bývá ve skutečnosti nepodstatný - třeba obsah nákupu, způsob parkování nebo organizace víkendu. Tyto situace fungují spíše jako spouštěče. Skutečným tématem je pro veterána pocit, že nebyl vyslyšen, že je zpochybňována jeho kompetence nebo že mu okolí nepřiznává respekt, který by si zasloužil.

Takové reakce bývají pro blízké matoucí: Zaprvé by spouštěč sami takto nevyhodnotili a nastalou reakci prostě nechápou, zadruhé mezi jednotlivými konflikty může dotyčný působit zcela normálně.

Výbuchy hněvu proto okolí často vnímá jako něco, co do jinak fungující osobnosti nezapadá. Mnozí partneři a partnerky následně začínají pochybovat sami o sobě a přemýšlejí, zda skutečně neřekli něco nevhodného, nebo zda situaci pouze špatně neodhadli. Právě tato kombinace relativně normálního fungování a náhlých nepřiměřených reakcí patří mezi důvody, proč bývá problém dlouho přecházen.

Zahraniční odborníci se přitom tématu věnují již řadu let. Výzkumy dokládají, že zvýšená podrážděnost, impulzivita, přecitlivělost na domnělé urážky nebo agresivní reakce na běžné sociální situace patří mezi známé dlouhodobé projevy některých poranění mozku (viz článek o TBI) a traumatu.

Studie publikovaná v odborném časopise NeuroRehabilitation například uvádí, že postižený člověk může neutrální nebo nejednoznačné jednání druhých vyhodnocovat jako nepřátelské nebo záměrně ponižující. S podobnými závěry pracují také materiály americké veteránské agentury. Ty upozorňují, že podrážděnost a hněv patří mezi nejčastější obtíže, se kterými se po návratu z nasazení setkávají nejen samotní veteráni, ale i jejich rodiny.

Příznaky, které rodiny popisují nejčastěji

• prudké emoční reakce na relativně drobné podněty

• přesvědčení, že běžná poznámka byla míněna jako urážka nebo ponížení

• opakované vracení se ke konfliktu i poté, co situace skončila

• zvýšená podrážděnost a nízká tolerance frustrace

• potřeba izolace po konfliktu

• dlouhodobé problémy se spánkem

• potíže se soustředěním a organizací činností

• opakování stejných příběhů nebo myšlenek

• zhoršení příznaků v obdobích zvýšeného stresu

Když se zúží „okno tolerance“

Pro pochopení emoční dysregulace může pomoci koncept takzvaného okna tolerance (Window of Tolerance) – pásma psychického a tělesného nabuzení, v němž dokážeme zároveň prožívat emoce, přemýšlet a přiměřeně reagovat.

• U člověka zatíženého traumatem může být toto okno výrazně užší, takže jej i zdánlivě nevinná poznámka nebo drobný konflikt snadno vychýlí do stavu hyperaktivace: organismus vyhlásí poplach, člověk se cítí ohrožený, přestává situaci dobře vyhodnocovat a může reagovat prudkým hněvem, obranou či útokem. (Více o tom, proč může nervový systém veterána zůstávat v neustálé pohotovosti a reagovat na běžné podněty jako na možné ohrožení, se dočtete v našem článku o hyperarousalu a hypervigilanci.)

• Po odeznění může naopak následovat propad opačným směrem - vyčerpání, uzavření se do sebe, nechuť komunikovat nebo potřeba být o samotě.

Smyslem léčby proto není jen naučit člověka „ovládat vztek“, ale také postupně rozpoznávat okamžik, kdy své okno tolerance opouští, umět se do něj vracet a dlouhodobě jeho hranice rozšiřovat.

Na vině přitom nemusí být jen trauma. Významnou roli může hrát kvalita spánku, dlouhodobý stres, chronická bolest, opakované otřesy mozku nebo jejich vzájemná kombinace. Ne každý veterán, který reaguje podrážděně, trpí posttraumatickou stresovou poruchou (o PTSD zde).

Stejně tak však nelze popsané projevy automaticky označit jako špatnou povahu nebo nedostatek sebekontroly. Změny, které se navenek projevují konflikty kvůli zdánlivým maličkostem, mohou být ve skutečnosti viditelnou částí mnohem hlubšího zranění.

Lze emoční dysregulaci léčit?

Jak už naznačily předchozí řádky, tak lze potíže výrazně zmírnit. Bohužel se mnoho veteránů dostane k odborníkovi až ve chvíli, kdy se jim rozpadají vztahy a objevují se problémy i v práci. Samotný veterán přitom často nepřichází s tím, že by měl problém se zvládáním emocí. Naopak bývá přesvědčen, že problém spočívá v nepochopení ze strany okolí, nedostatku respektu nebo opakovaném selhávání druhých lidí.

Léčba proto nezačíná potlačováním hněvu, ale hledáním skutečných příčin. Součástí léčby proto může být psychoterapie zaměřená na práci s emocemi a traumatem, úprava spánku, neurologické vyšetření, neuropsychologická rehabilitace nebo léčba dalších přidružených obtíží.

Nejde přitom o to, aby člověk nikdy nepociťoval vztek. Vztek je normální emoce. Cílem je, aby dokázal rozpoznat, co skutečně prožívá, a reagoval způsobem, který nepoškozuje jeho okolí ani jeho samotného (rozšiřování okna tolerance).

Co mohou dělat partnerky a partneři

Pro rodinné příslušníky bývá emoční dysregulace jednou z nejnáročnějších součástí společného života. Přirozenou reakcí je snaha situaci uklidnit, vysvětlit nedorozumění nebo přesvědčit druhého, že jeho interpretace není správná. Právě to však často vede k další eskalaci.

Pokud je člověk uprostřed silného emočního rozrušení, obvykle už nevede spor o fakta. Je přesvědčen, že byl zraněn, ponížen nebo odmítnut, a na tento pocit reaguje. Logické argumenty proto v danou chvíli mívají jen omezený účinek.

Už jste někdy viděli někoho, kdo se uklidní poté, kdy na něj zařvete: “Uklidni se!”?

To neznamená, že by partnerka měla s obviněními souhlasit nebo přijímat nevhodné chování. Může se však pokusit odložit vysvětlování na dobu, kdy se situace uklidní. Místo dokazování, že se nic nestalo, bývá často užitečnější uznat, že druhý člověk prožívá silnou emoci, aniž by bylo nutné potvrzovat jeho interpretaci celé situace.

Protože po fázi vzteku obvykle přichází fáze stažení se do sebe s potřebou izolace, není žádoucí snažit se tento moment využít a převzít slovo ve stylu: "A teď ti řeknu já, co si o tom tvém výstupu myslím!" Umožněte mu být sám, jak dlouho potřebuje.

Neméně důležité je však nastavení hranic: Trauma, poranění mozku ani psychické obtíže nejsou omluvou pro zastrašování, ničení věcí, urážky nebo fyzickou agresi.

Rodiny, které se s podobnými výbuchy potýkají, potřebují rozlišovat mezi omluvou, vysvětlením, řešením a bezpečím:

• Omluva často přijde krátce poté, co emoce odezní. Může být naprosto upřímná, sama o sobě však nezabrání tomu, aby se stejný scénář zanedlouho opakoval.

• Stejně tak nestačí pochopit bezprostřední důvod konfliktu - například že veterán určitou poznámku prožil jako ponížení nebo útok. Podstatnější je zjistit, proč jeho mozek běžnou situaci právě takto vyhodnocuje a proč nedokáže následnou emoční reakci regulovat.

• Ani nalezení příčiny ovšem není léčbou: ke skutečné změně zpravidla vede až cílená odborná péče a nácvik způsobů, jak eskalaci včas rozpoznat a zastavit.

• Do té doby je potřeba myslet také na bezpečí rodiny. Člověk, který během výbuchu opakovaně ztrácí kontrolu, může překročit hranici, kterou dosud nikdy nepřekročil. Je rozumné mít předem promyšlené, kdy konflikt přestat řešit, jak bezpečně opustit místnost nebo byt; při bezprostředním ohrožení přivolat pomoc.

Kdy zpozornět

• člověk reaguje nepřiměřeně na běžné situace

• v neutrálních poznámkách opakovaně slyší útok nebo ponížení

• výbuchy hněvu jsou častější než dříve

• po konfliktu se stahuje do izolace

• dlouhodobě špatně spí

• okolí má pocit, že se jeho osobnost v posledních letech změnila

• problémy se objevily po traumatu, úrazu hlavy nebo období extrémního stresu

• konflikty začínají narušovat partnerské, rodinné nebo pracovní vztahy

Právě poslední bod bývá často rozhodující. Důsledky emoční dysregulace nesou ti, kdo s dotyčným každý den sdílejí domácnost. A přestože svému milovanému chtějí pomoci a vycházet vstříc, jejich vlastní zdraví a bezpečí musí být na prvním místě.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.