Pět let poté, co kábulské letiště ztichlo: AfghanEvac, naše partnerská organizace v USA
- Spolek VLČÍ MÁKY
- před 9 hodinami
- Minut čtení: 5
Před pěti lety odletěl z Kábulu poslední americký vojenský letoun. Pro televizní kamery tím evakuace skončila. Pro tisíce afghánských spolupracovníků západních misí a pro lidi, kteří se je snažili dostat do bezpečí, začalo čekání, které trvá dodnes. Krizové skupiny dobrovolníků se mezitím etablovaly do silných organizací jako je v USA AfghanEvac - náš partner v nadnárodní iniciativě Local Staff International.
Zatímco Spolek VLČÍ MÁKY dokázal českou vládu před pěti lety vyburcovat ke třem evakuačním letům a kdyby se býval uskutečnil i plánovaný čtvrtý let, měli bychom zde dnes naše tlumočníky všechny, naši největší spojenci v NATO čelili výzvě nesrovnatelně větší. V porovnání s tím, kolik afghánských zaměstnanců dokázali přijmout i po srpnu 2021, působí fakt, že Česko rezignovalo na záchranu už jen několika rodin, jako špatný vtip.
Protože rozsah problému u našich spojenců zůstává české veřejnosti neznámý, rozhodli jsme se jej představit očima partnerské americké organizace AfghanEvac, která koordinuje mimo jiné tisíc amerických veteránů, kteří "svým" tlumočníkům pomáhají.
Poslední zhasne
Dne 30. srpna 2021 ve 23:59 kábulského času vystoupal po rampě posledního amerického transportního letounu C-17 generálmajor Chris Donahue. Známá fotografie z nočního vidění zachycuje posledního amerického vojáka na afghánské půdě jako zelenou postavu mizející ve tmě.
Zakladatel AfghanEvac Shawn VanDiver, veterán U.S. Navy, v právě vydaném výročním textu připomíná, co následovalo: po dvou týdnech nepřetržitého vyzvánění telefonů, seznamů jmen, fotografií pasů, kódů ke vstupním branám a zoufalých zpráv nastalo ticho. Ne proto, že by byli všichni v bezpečí, ale proto, že odletěla letadla a s nimi ustal i zájem médií. Zprávy od lidí, pro které už nikdo nepřiletěl, však přicházely dál a přicházejí dodnes.
Právě v tomto chaosu v srpnu 2021 vznikl AfghanEvac. Zpočátku šlo asi o čtyřicet vzájemně nepropojených skupinových chatů. Spojovali se v nich američtí veteráni, bývalí pracovníci vlády, humanitární organizace, právníci i obyčejní dobrovolníci.
Za pět let se z improvizované sítě stala profesionální, politicky nezávislá nezisková organizace, která v době největšího rozsahu spojovala více než 250 amerických iniciativ.
AfghanEvac není letecká společnost
Název může svádět k představě, že organizace sama vypravovala evakuační lety. AfghanEvac proto zdůrazňuje: žádná nezisková organizace nemůže sama rozhodnout, kdo smí vstoupit do země, vystavit vízum ani poslat vojenské letadlo. To může pouze stát.
Organizace vytvořila něco jiného - funkční spojení mezi americkými úřady a stovkami převážně dobrovolnických organizací. Shromažďovala a ověřovala informace, ukazovala, kde se jednotlivé případy v systému zastavily, propojovala státní správu s lidmi v terénu a tlačila na zvýšení kapacit. S americkou vládou uzavřela memorandum o spolupráci a výsledkem byl systém Enduring Welcome, který pomohl prostřednictvím legálních a bezpečnostně prověřených cest dostat do bezpečí přes 200 000 lidí. Tento mechanismus zastavil až loni Donald Trump.
AfghanEvac dnes neřeší jednotlivé vízové žádosti a neposkytuje právní zastoupení. Soustředí se na podmínky, v nichž se o všech případech rozhoduje: na legislativu, vládní politiku, ochranu dokumentů a kontrolu soudních i správních rozhodnutí.
V roce pátého výročí zveřejnil rozsáhlou výzkumnou sérii o slibech daných afghánským spolupracovníkům, historii programu zvláštních přistěhovaleckých víz (SIV - special immigrant visa) a právních možnostech žadatelů. Jeho průběžně doplňovaný archiv obsahuje stovky vládních dokumentů, soudních rozhodnutí i přehled probíhajících sporů.
Vytvořila také praktický nástroj V-PRIC, který mapuje 124 vízových cest ve 197 zemích a nabízí průvodce ve více než čtyřiceti jazycích. Program Battle Buddies zase propojuje afghánské spojence s více než tisícovkou veteránských dobrovolníků, kteří je doprovázejí k imigračním pohovorům, soudům nebo kontrolám. Pomoc nabývá nejrůznějších podob - odvoz autem, hlídání dětí nebo prostou přítomnost při jednání.
Organizace zároveň udržuje téma v médiích a před Kongresem. Jen v roce 2026 zaznamenala do výročního dne 289 mediálních výstupů, od svého vzniku celkem 818. Smysl těchto čísel není v publicitě samotné. Podpora přijetí afghánských spojenců výrazně roste ve chvíli, kdy se lidé dozvědí, kdo tito žadatelé jsou a co pro spojenecké vojáky dělali.
Přesto je situace pět let po odletu posledního letadla opět kritická. Podle výroční bilance AfghanEvac bylo od 1. ledna 2026 vydáno jediné zvláštní přistěhovalecké vízum pro Afghánce. Přibližně 178 000 lidí už přitom dříve získalo příslib přesídlení. Uvázli ve více než devadesáti zemích, odkud se měli vypravit do USA.
Stejný závazek, jiné měřítko
Příběh AfghanEvac je nám ve Spolku VLČÍ MÁKY blízký. Také naše kampaň Zachraňte tlumočníky vyrostla z přesvědčení, že odpovědnost státu nekončí posledním dnem mise. Už v roce 2018 jsme upozorňovali, že Česká republika zastavila přesídlovací program pro armádní tlumočníky a jejich rodiny. Když se v létě 2021 blížil odchod spojeneckých vojsk a tématu se u nás stále nikdo nevěnoval, zahájili jsme veřejnou kampaň.
Ani Vlčí máky samy nikoho neevakuovaly. Tři lety vypravila Armáda České republiky a o zařazení lidí rozhodoval stát. Veřejný a mediální tlak však pomohl dostat tlumočníky do hledáčku médií a v posledních dnech rozšířit původně příliš úzké seznamy. Do českých letounů se nakonec dostalo 17 tlumočnických rodin. Další lidé, kteří pro českou armádu nebo ambasádu pracovali, zůstali za branami letiště i mimo oficiální program.
Právě zde se práce obou organizací rozchází v měřítku a metodách. AfghanEvac působí v obrovském americkém systému a jeho hlavní silou je koordinace stovek aktérů, výzkum, legislativa a tlak na instituce. Vlčí máky jsou malá česká organizace, která vedle systémové advokacie vykonává mnohem větší podíl přímé práce s konkrétními rodinami.
S lidmi, kteří zůstali v Afghánistánu, zůstáváme v kontaktu, zjišťujeme jejich bezpečnostní, zdravotní a ekonomickou situaci, předáváme jejich svědectví médiím a znovu žádáme české úřady o řešení. Usilujeme o přezkum oprávněnosti jejich žádostí a postup, který jim umožní vystavit humanitární víza, když se dokážou dostat na české zastupitelské úřady,.
Rodinám evakuovaným do Česka pomáháme s integrací. Zajišťovali jsme stipendia pro mladé Afghánce, dlouhodobý kurz českého jazyka, potravinovou pomoc v programu Rozvozenky a prostřednictvím projektu EasyShorts kurzy šití a pracovní příležitosti pro ženy tlumočníků. Každoročně také pořádáme Chess for Freedom, protože veřejná paměť je součástí ochrany těch, na které by stát nejraději zapomněl.
AfghanEvac a Vlčí máky se liší rozpočtem, počtem lidí i možnostmi země, v níž působí. Podstata jejich práce je však stejná. Obě organizace vzešly z prostředí veteránů a chápou pomoc tlumočníkům nikoli jako obecnou charitu, ale jako splnění závazku vůči lidem, kteří s našimi vojáky sdíleli riziko. AfghanEvac to ve výročním textu formuluje větou, která platí i pro české tlumočníky: jejich žádost není prosbou o laskavost, ale pozdě spláceným dluhem.
Od záchrany jednotlivců k pravidlům pro příští mise
S AfghanEvac se dnes potkáváme při mezinárodní spolupráci v Local Staff International. V srpnu AfghanEvac a LSI společně představily The Allied Ledger – dokumentaci toho, jak osm spojeneckých zemí dodrželo, nebo porušilo své sliby místním spolupracovníkům. Současně představily Guidelines for the Rights and Protection of Local Staff in International Missions, které LSI připravilo s Univerzitou v Yorku.
Smyslem není pouze znovu popsat selhání roku 2021, ale především zabránit tomu, aby se stejný scénář opakoval po každé další mezinárodní misi. Ochrana místních zaměstnanců nemůže záviset na improvizaci či dobré vůli momentální vlády. Pravidla pro bezpečnost, uchování služebních záznamů, přesídlení, péči o rodiny a dlouhodobou integraci musí existovat dříve, než mise začne - a platit i po jejím konci.
Zkušenost Spojených států i České republiky ukazuje totéž: když stát a občanská společnost spolupracují, lze lidi bezpečně prověřit, přesídlit a začlenit. Když stát přestane odpovídat, nezmizí tím jeho závazek. Jen jej přenese na rodiny, které čekají v úkrytech, na veterány, kteří se vyrovnávají s pocitem, že opustili své kolegy, a na malé organizace, které se snaží udržet jejich případy na očích veřejnosti.
Kábulské letiště 30. srpna 2021 ztichlo. My promlouváme dál.
