Když pro ukrajinské hrdiny nevidíme ty české

Česká města od února hostí putovní výstavu Svoboda za nejvyšší cenu. Připomíná české dobrovolníky - hrdiny Ukrajiny. Přitom Česko už má také svoji oficiální oběť. Mladý desátník Jakub se z nasazení proti Rusku vrátil s těžkými doživotními následky. V těchto dnech míjí výstavu od Paměti národa v Liberci, domovském městě armádních chemiků, a cítí se ještě více zapomenut.

Jakub se přihlásil do služby v roce 2020, o tři roky později ho stát vyslal do prvního nasazení - v Litvě, kde stojí mnohonárodnostní kontingent NATO v první linii proti očekávanému útoku Ruska. Při plnění náročných úkolů utrpěl krvácení do mozku s doživotními následky. Po více než dvou letech armáda kvůli vlastním pochybením ještě ani nevyplatila odškodnění, o nějakém vyznamenání ani nemluvě.

Přitom není pro stát problém oceňovat za přínos pro bezpečnost ČR v souvislosti s válkou na Ukrajině civilní dobrovolníky. Exministryně obrany Černochová předala v roce 2023 nejvyšší vojenské resortní vyznamenání čtyřem členům humanitárních organizací. O rok později udělil medaili padlému bojovníkovi prezident Pavel. A nyní poslankyně Demetrashvili navrhla rovnou na prezidentské vyznamenání předsedu jedné z neziskovek, které vozí materiál na Ukrajinu.

Armáda na první místě, ale která?

Předchozí vláda deklarovala, že posilování armády je pro ni prioritou. Za naše vojsko se začali brát novináři, kteří pro něj do té doby nalézali jen slova kritiky. Měsíce se nemluví o ničem jiném, než o procentech na obranu. Celé tohle vzepětí, politicko-mediální mobilizace, však českým vojákům neslouží. Jak jsme upozornili už na podzim, média nevěnovala u příležitosti Dne veteránů žádnou pozornost jejich problémům a neděje se tak ani po zbytek roku. Za to si můžeme pravidelně pročítat články, co trápí vojáky ukrajinské.

V tomto kontextu vlastně není divu, že si desátníka Jakuba E. už bezmála tři roky nikdo nevšímá. A to i přesto, že jeho maminka za tu dobu napsala dopisy prezidentu, ministryni obrany, náčelníkovi generálního štábu i do několika redakcí.

Solidarita není totéž co odpovědnost

Pomoc Ukrajině je legitimní. Pomáháme, protože je to správné, protože odmítáme ruské válečné zločiny, protože sdílíme podobné hodnoty. Ukrajina brání své území a svou existenci, ale tvrdit, že „brání Česko“, je už zkratka, která přináší nechtěný vedlejší efekt: stírá rozdíly, které by měly zůstat jasné.

Mandát totiž není totéž co iniciativa. Rozdíl mezi vojákem a dobrovolníkem není v odvaze, ale v odpovědnosti.

Voják vyslaný českým státem jedná v jeho mandátu, plní úkol ve prospěch jeho občanů, je při tom svázán pravidly nasazení, podstupuje za svoji vlast riziko, zatímco stát zase nese odpovědnost za něj.

Dobrovolník jedná z vlastní iniciativy, mimo mandát státu, a vybírá si, komu, kdy a jak pomáhá.

Obojí je záslužné, ale není to totéž. Služba příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů je podmíněna přísahou či služebním slibem, v němž se ve prospěch vlasti vzdávají toho nejcennějšího, co u jiných požívá ústavní ochrany, totiž práva na život. Není vyšší oběti, než ztráty života či zdraví při výkonu služby vlasti. A teprve poté lze řadit další zásluhy, ať profesní, dobrovolnické a jiné.

Oceňujme, ale ve správném pořadí

Češi působící na Ukrajině, ať jako vojáci či humanitární pracovníci, jsou hrdinové Ukrajiny - ta je přirozeně vyznamenává a má řešit i sociálně-právní náležitosti jako odškodnění či návrat do civilního života. Také v Česku jsme na ně hrdí, jsou pro nás inspirací a můžeme je vyznamenat. 

Ovšem musí skončit praxe, kdy pro jejich příběhy přehlížíme hrdiny České republiky. Stát, který nedokáže systematicky řešit své zraněné vojáky, ztrácí morální autoritu hodnotit hrdinství jinde. Nestačí mluvit o obraně a zvyšovat rozpočty. Prubířským kamenem je, jak pečujeme o ty, které jsme sami poslali sloužit.

Navíc, praktické důsledky zmatení priorit, jsou nasnadě. Nacházíme se v kritickém momentu, kdy kvůli demografické skladbě obyvatelstva bude sotva možné doplňovat armádu na potřebné počty. Každý voják a potenciální voják dnes vidí, jak stát zachází s těmi, kteří už sloužili. A podle toho se rozhoduje.

Pomáhat s námi českým veteránům můžete zde.

---

Dvě poznámky pod čarou:

1) Když jsme o tématu týden před vydáním článku diskutovali v profesní skupině Vše o ozbrojených silách, vyrazila nám dech reakce člena spolku, jehož předseda za práci pro Ukrajinu už obdržel nejvyšší české vojenské vyznamenání a nyní je navrhován na medaili od prezidenta. Takovým povýšeneckým urážkám vojáků AČR je třeba říci jasné NE! a článek výše vysvětluje proč.

2) Spolek VLČÍ MÁKY za vydatné podpory českých veteránů a ve spolupráci s generálem Pavlem byl mezi prvními, kdo organizovali pomoc napadené Ukrajině. Během prvního měsíce jsme dodali výstroj v hodnotě 1,5 miliónu korun a evakuovali 50 žen a dětí z Mariupolu. V zimě 2024 jsme dovezli pomoc do Záporoží. Dosud posíláme hygienické balíčky a nově také trenýrky #EasyShorts raněným vojákům. Od jara 2025 budujeme program REVECA, v němž tento měsíc překonáme stovku vyškolených odborníků pro práci s jak českými, tak ukrajinskými veterány. Takže si plně uvědomujeme, jak je podpora Ukrajiny důležitá.

Z principu však nemůže být více než péče o české vojáky, veterány a jejich rodiny a budeme vždy bojovat za to, že pozornost, podpora a vděk českého státu a jeho občanů patří prvořadě jim.

Pomáhat s námi českým veteránům můžete zde.

---