Jakub se z mise v Litvě vrátil jako invalida, Ministerstvo obrany odmítá platit odškodné

Desátník Jakub E. odjel v červenci 2023 na svou první zahraniční misi do Litvy. Měl před sebou kariéru, o které snil už od dětství. Jenže extrémně náročné cvičení a zanedbání zdravotní péče vyústilo v krvácení do mozku. Zcela zdravý, mladý voják se během několika dnů ocitl na hraně života – a z mise se domů vrátil jako invalida.

Navzdory tomu, Ministerstvo obrany odmítá Jakubovi hradit odškodnění, které by mu umožnilo žít důstojný život. Proto pro něj právě nyní dražíme charitativní vlajku. Výnos půjde na financování nezávislého lékařského posudku – klíčového dokumentu, který může jeho situaci změnit.

Jakub vypráví, co se stalo

Do služby jsem nastoupil v roce 2020. Byl to vždycky můj sen a hned po škole jsem na sobě makal, abych se do armády dostal. Sloužil jsem u 312. praporu radiační, chemické a biologické ochrany na pozici staršího strojníka čety dekontaminace a v červenci 2023 jsem odjel na svoji první misi do Litvy, kde je naše armáda spolu s dalšími spojenci nasazena v rámci posílené obrany východního křídla NATO. 

Všechno šlo dobře až do 9. srpna, kdy jsme absolvovali zvlášť náročné cvičení. Mimo jiné jsme v něm v protichemických oblecích a plynových maskách nosili těžkou kládu. Během cvičení mi bylo nevolno a vzápětí mě začala bolet hlava. Bolesti se stupňovaly, takže jsem po dvou dnech zašel na ošetřovnu. Žádné vyšetření mi neudělali, dostal jsem jen prášky na bolest a na 15. srpna mě objednali do nemocnice.

Vracel jsem se na ošetřovnu každé dopoledne, kdy tam byl přítomen personál, protože se každým dnem bolest stupňovala. Když jsem se konečně dostal na nemocniční vyšetření, nic nezjistili a vrátili mě na ubikace. Pak už si nepamatuju nic.  

Probudil jsem se z umělého spánku až poslední srpnový den. Byl jsem po operaci krvácení do mozku, která proběhla 23. srpna, chyběla mi část lebky a netušil jsem, co se děje. Po dvou týdnech jsem byl aspoň schopen převozu do Prahy. Čekalo se na vyrobení lebečního implantátu a jeho vložení do mé hlavy. To dopadlo dobře a po prvních rehabilitacích jsem byl propuštěn domů a pokračoval v zotavování. 

Tehdy jsem věřil, že se do služby za tři měsíce vrátím.

Počítal jsem, že spadnu do zdravotní klasifikace C, ale uplatním se v kanceláři nebo třeba ve skladě. Jenže se objevily záchvaty poúrazové epilepsie. Nakonec jsem byl po více jak roční rekonvalescenci předvolán na přezkum, kde mi bylo řečeno, že ve své práci pokračovat nemohu. Odvolal jsem se, protože armáda pro mě byla vším, ale výsledek byl stejný a já dostal kategorii D - služby neschopen. Propustili mě k poslednímu dubnu 2025.

Zažádal jsem si o vyplacení odškodnění za zdravotní újmu a k mému údivu jsem obdržel negativní stanovisko - bylo mi řečeno, že se mi to jako pracovní úraz nepočítá a bylo mi doporučeno najít si vlastní právní zastoupení. Navzdory snahám právníka však stále dostáváme zamítavé odpovědi, ale nepřestáváme věřit.

Do armády jsem nastoupil v kategorii A a odešel jsem v invalidním důchodu v kategorii D. Moc děkuji všem, kdo stojí při mně.

Ministerstvo dělá to co vždy - snaží se vyvléknout ze zodpovědnosti

Jakub nastupoval do armády jako plně zdravý voják. Prošel testy, fyzickou přípravou a odborným výcvikem. K dramatickému poškození jeho zdraví došlo během povinného cvičení, v extrémní fyzické zátěži, v plné CBRN výstroji.

Z lékařského hlediska jde o jednoznačný sled událostí, který odpovídá cévní příhodě vzniklé vlivem zátěže. Z lidského hlediska jde o tragédii: mladému, zdravému člověku se během několika dnů zcela změnil život.

A z právního hlediska? Jde o služební úraz. Proto postoj Ministerstva obrany – které opakovaně odmítá Jakubovo zranění uznat a odškodnit – odporuje jak lékařské realitě, tak i platné judikatuře. Úrazový děj nemusí být jediná konkrétní vteřina. U krvácení do mozku je zcela normální, že přesný okamžik nelze určit – rozhodující je časová souvislost, náhlost a jasná spojitost s výkonem služby. Soudy již v jiných případech rozhodly, že i extrémní fyzické zatížení může být úrazovým dějem.

Postoj Ministerstva obrany je v přímém rozporu s logikou, zásadami služebního práva,  dostupnou judikaturou, ale především morálkou. Stát má nést odpovědnost za ty, kteří za něj nasazují zdraví – ne je v nejtěžší chvíli opouštět. Jakub nyní stojí před složitým bojem, který by žádný voják po vážném zranění vést neměl.

"Právní boj mě stojí spoustu peněz, fyzických a psychických sil, ale chci vytrvat, abych prorazil cestu i pro ostatní, kteří se při službě vlasti ocitnou v podobné situaci," vzkazuje Jakub.

A není sám – před čtvrt rokem jsme spustili "Petici 152" a představili příběhy dalších dvou vojáků, kteří z armády zamířili do invalidního důchodu bez řádného odškodnění.

Pro Jakuba do 17. prosince dražíme charitativní vlajku - výtěžek půjde na vypracování odborného lékařského posudku, bez kterého se Jakub v dalším řízení neobejde. Můžete ho podpořit i bez účasti v aukci příspěvkem v libovolné výši na transparentní účet 6075222/0800, variabilní symbol 27, vzkaz "Jakub".

Děkujeme!