Média informují o Dni veteránů, ale o veteránech se nedozvíme nic

Den válečných veteránů v Česku se ritualizuje a získává stereotypní mediální obraz. Máková sbírka, nástup na Vítkově, návštěvy druhoválečných veteránů v domovech seniorů. Všechno působí důstojně a na první pohled to může vyvolat dojem, že Česká republika se o své veterány zajímá a stará. Problém je, že tato mediální reprezentace se míjí s realitou.

Prošli jsme mediální monitoring a ve zprávách k tématu dominuje znepokojivý vzorec. Články a reportáže se točí kolem pietních aktů a sbírkové kampaně, veskrze oficiálních akcí pod taktovkou Ministerstva obrany.

Zcela chybí témata, která se týkají života veteránů – jejich zdraví, psychických potíží, existenčních problémů. Nebo naopak i pozitivních příkladů uplatnění v civilní kariéře.

Podcasty 11. 11. o situaci v Mexiku, Brazílii a na Vysočině

Protože situace veteránů je komplexní téma, které v tříminutových reportážích nelze rozvinout, dávalo by smysl věnovat jim dnes tolik populární podcasty. Co však vysílaly 11. listopadu?

• Vinohradská 12, ČRo: Osahávání prezidentky. Mexiko a machismus.

• 5:59, SZ: Zvrat v kauze gangu vyděračů s Vysočiny.

• Ptám se já, SZ: Reakce některých politiků mě překvapily, říká právník k Rajchlovi.

• Týdeník Respekt: Summit v Brazílii prověří ochotu zemí spolupracovat na ochraně klimatu.

…A marně bychom hledali veteránská témata i ve dnech předcházejících či následujících. Přitom jsme autorům těchto podcastů zasílali přehled námětů už počátkem září. 

Jistou výjimkou se stal Radiožurnál, který od 10. do 14. listopadu odvysílal pět krátkých reportáží. Potíž je, že pouze jeden příběh se týká veterána, jenž se musí vyrovnávat se zdravotními problémy a je již v civilu - sic ho vlastně zaměstnává ministerstvo obrany. Zbylí čtyři respondenti nejsou typickými představiteli veteránské populace.

Když situaci veteránů vysvětluje kapelník a historik

Větší prostor dostal Den veteránů, nikoli však veteráni, ve Studiu 6. Do ČT zavítal kapelník The Tap Tap Šimon Ornest a šéf Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek. Diváci, kteří sledovali tento ranní blok, si však odnesli, mírně řečeno, nepřesné informace. 

Moderátor edukativně vybídl: “Možná si pojďme definovat, co to je vlastně válečný veterán nebo veterán obecně.” Vysvětlení se však nedočkal, protože generál zadefinoval pouze válečného veterána.

Situace se obrátila, když moderátor oznámil: “Ten Den veteránů si připomínáme na celém světě už několik let” a Aleš Knížek ho naštěstí opravil.

Šimon Ornest pro změnu zkomolil jméno veterána Martina Kocourka, když ho překřtil na Miroslava Kocůra. Chybu vytušil a optal se: “Říkám to správně?” Generál ho ujistil: “Ano” a přikývl.

Alespoň že z hlediska situace českých veteránů měl Ornest jasno, když nejprve trefně poznamenal, že “povědomí obecně o veteránech, i o těch novodobějších, pořád není dostatečné,” což po chvilce zazdil prohlášením: “Česká republika prostřednictvím vlčího máku se o tyhle lidi velmi dobře a příkladně stará.” A zpropagoval prodej digimáku Ministerstva obrany, které jeho kapele od roku 2024 platí už třetí koncert.

Diváci, kteří přepnuli na Snídani s Novou, se stali cílem armádní náborové kampaně, v níž Jan Čenský předvedl jedenáct kliků a Dana Morávková dřepovala.

Proč se o veteránech z médií nic nedozvíme ani na jejich svátek?

Z oficiálních zdrojů proudilo do médií velké množství předpřipraveného obsahu, a to je přesně to, co novináři ocení. Jednoduché strukturované materiály, které se dají bez větších úprav přetisknout. Stačí fotografie vojáků s vlčími máky, krátká citace ministryně, že „nezapomínáme“, a veřejnost dostane přesně to, co od listopadové tradice očekává.

Jenže právě v tom je problém. Veškerá pozornost se soustředí do jednoho dne, který vypadá jako připomínka, ale fakticky působí jako clona. Mluví se o padlých, o hrdinech v minulých válkách, o stále sloužících veteránech, nikoli však o těch, kteří dnes žijí s následky služebních úrazů nebo psychických traumat a hledají své uplatnění v civilu. 

Redakcím, které by se měly zabývat systémovými selháními, často chybí experti, čas i odvaha. Kritika armádního systému péče by v jejich optice také nejspíš narušila důstojnou sváteční atmosféru. Taková témata se lépe „hodí“ do okrajových měsíců roku, což prakticky znamená, že se nehodí nikdy.

Zaběhnutý mediální narativ vytváří falešný pocit, že všechno funguje. Jenže pokud má mít Den veteránů smysl právě i pro veterány, zvláště ty, kteří službě vlasti obětovali zdraví či rodinné vztahy, nestačí propagovat nošení máků a reportovat o pietních aktech. Veteráni potřebují, aby se mluvilo o jejich starostech – i když to narušuje komfortní zónu listopadových rituálů. Potřebují novináře, kteří se nespokojí s tiskovou zprávou. 

Den veteránů by pak nemusel být jen vzpomínkou, ale také začátkem skutečné debaty o tom, jak se Česká republika stará – nebo nestará – o ty, kteří jí sloužili.