Je třeba změnit psychologický monitoring veteránů

Psychologické vyšetření po návratu ze zahraniční mise je pro české vojáky povinné bez ohledu na délku trvání mise nebo jejich funkci. Každý absolvuje pohovor s psychologem, který zahrnuje různé psychodiagnostické metody, nejčastěji formou dotazníků, ale hlavním nástrojem je klinický rozhovor. V něm se voják podrobně baví o svých zážitcích, včetně bojových a traumatických situací, a o tom, jak je subjektivně prožil.

Hlavním cílem tohoto vyšetření je odhalit přítomnost posttraumatické stresové poruchy (PTSD) nebo riziko jejího rozvoje. Kromě toho se ale zaměřuje i na další psychické obtíže, které se mohou objevit – například poruchy spánku, rodinné problémy nebo úzkosti spojené s fyzickými projevy (např. bušení srdce, pocení, třes). V rámci tohoto pohovoru je voják informován o těchto možných obtížích i o možnostech, jak je řešit.

Z praxe však vyplývá, že jen výjimečně voják projeví jasné známky PTSD nebo jiné závažné psychické poruchy. V extrémních případech může být doporučena hospitalizace na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice – například pokud existuje podezření na riziko sebepoškození nebo ohrožení okolí. Většinou se ale problémy řeší dalším psychologickým vyšetřením v řádu dnů nebo týdnů po návratu.

Proč současný systém nefunguje?

Zkušenosti ze zahraničí i z Česka ukazují, že tento systém má významná omezení. Především – validita těchto vyšetření je nízká. Mnoho vojáků své problémy bagatelizuje nebo skrývá. Důvodem je obava, že pokud by přiznali psychické potíže, mohlo by to vést k omezení jejich další služby v armádě.

Klinická psychologie je totiž v armádě postavena do dvojí role: má pomáhat, ale zároveň posuzuje způsobilost vojáků k výkonu služby, řízení vozidel nebo účasti na misích. Tato dvojí funkce z ní v očích vojáků činí spíše hrozbu než bezpečný prostor pro sdílení problémů.

Tento efekt potvrdily i výzkumy. Například studie, která sledovala stejnou skupinu vojáků nejprve při standardním psychologickém vyšetření a následně při anonymním dotazníkovém šetření, ukázala zásadní rozdíly. Pokud vojáci věděli, že jejich odpovědi nejsou spojeny s jejich jménem, prevalence hlášených symptomů deprese, PTSD, sebevražedných myšlenek a častějšího vyhledávání zdravotní péče byla dvakrát až čtyřikrát vyšší než při prvním šetření.

Problémem také je, že po odchodu do civilu veterány už ani nic nemotivuje, aby využívali služby vojenských psychologů, natož reportovali armádě svůj psychický stav. Snad jedině z důvodu požadavku na odškodnění PTSD či deprese jako nemoci z povolání, jenže povědomí o této možnosti i naděje na kladné vyřízení jsou nízké (věnujeme se tomu v samostatném článku zde).

V neposlední řadě víme, že PTSD není zdaleka nejčastější psychická potíž u veteránů. Například rozsáhlý britský výzkum prokázal, že zatímco výskyt PTSD byl u veteránů kolem 4 %, téměř 20 % z nich mělo jiné psychické obtíže, jako jsou úzkosti, deprese nebo problémy se spánkem (této problematice se věnujeme v jiném článku zde). Veteráni některé symptomy ani nemusí spojovat se službou a bojovou zkušeností.

Co by se mělo změnit?

1. Důvěryhodnost vyšetření – Současný systém nefunguje, protože vojáci se bojí přiznat své problémy. Je třeba zavést takové metody, které zajistí větší důvěru v systém a nebudou ohrožovat jejich kariéru.

2. Dlouhodobé sledování – Psychické obtíže se často projeví až s odstupem několika měsíců nebo dokonce let po návratu z mise. Proto by monitoring neměl skončit jedním vyšetřením, ale měl by pokračovat i v následujících letech.

3. Širší zaměření vyšetření – Není efektivní soustředit se jen na PTSD. Screening by měl zahrnovat i jiné duševní poruchy, které jsou mezi veterány časté, například depresivní stavy, úzkostné poruchy nebo závislosti.

4. Anonymizované průzkumy – Armáda by měla využívat anonymní průzkumy mezi vojáky k získání reálnějších dat o jejich psychickém stavu. Taková data by mohla pomoci nastavit efektivnější preventivní opatření.

5. Větší zapojení rodin – Často jsou to právě rodinní příslušníci, kteří si první všimnou změn v chování veterána. Měly by existovat programy, které rodiny informují o možných psychických obtížích a o tom, kde hledat pomoc.

6. Vyvedení psychologické péče z rezortu obrany - Pomoci by mohlo vzdělávání odborníků v civilních zdravotnických zařízeních, protože právě tam pravděpodobně budou veteráni vyhledávat pomoc – a nikoliv ve vojenských institucích, které vnímají jako rizikové z hlediska způsobilosti k výkonu služby. (Například v Británii se o veterány stará program Op Courage běžící v civilním, nikoli vojenském, zdravotnictví - psali jsme o tom zde.)

7. Vytvoření důvěryhodné zastřešující výzkumné instituce – V rezortu obrany chybí, a proto postrádá poznatky z dlouhodobého a reprezentativního výzkumu. Ačkoli v akademickém prostředí vznikají desítky bakalářských a diplomových prací na téma stresu a misí, pro samotné vojáky z těchto výstupů neplyne žádný hmatatelný přínos. V důsledku jen klesá jejich ochota se do dalších šetření zapojovat.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.