Existuje nárok na odškodnění duševních nemocí z povolání?

Psychická onemocnění jsou dnes jednou z hlavních příčin pracovní neschopnosti. U vojáků a dalších zátěžových profesí by se proto nabízelo, že stát k nim bude přistupovat stejně jako k fyzickým úrazům. Jenže realita je jiná: zákonný seznam nemocí z povolání je úzký, zastaralý a uznává jen minimum psychiatrických diagnóz. Výsledkem je, že vojáci s vážnými psychickými problémy odcházejí z armády často bez odškodnění, protože jejich nemoc „na seznamu není“.

Co je uznatelné jako nemoc z povolání?

Podle seznamu nemocí z povolání a judikatury mohou být výjimečně uznány jen tyto diagnózy:

• Posttraumatická stresová porucha (PTSD) – typicky po účasti v bojových misích, ozbrojených střetech nebo jiných extrémních událostech.

• Depresivní porucha po účasti ve válce – explicitně uvedena u vojáků.

• Akutní stresová reakce přerůstající do chronického stavu – někdy uznáváno, často však jen v kombinaci s PTSD.

  
  

U těchto diagnóz existuje právní nárok na odškodnění, pokud se prokáže souvislost se službou.

A co ostatní poruchy?

V praxi se objevuje mnohem širší spektrum psychických potíží:

• Generalizovaná úzkostná porucha, panické ataky, fobie – časté u vojáků, kteří dlouhodobě čelí napětí a strachu. Právně se však neuznávají, protože nejsou v seznamu.

• Syndrom vyhoření (burnout) – WHO jej vede jako diagnózu, ale v ČR nemá status nemoci z povolání. Často se „překvalifikuje“ na depresi, pokud má být vůbec odškodnitelný.

• Somatizační poruchy – žaludeční obtíže, zvracení, nespavost, bolesti bez jasné organické příčiny. Právně se posuzují jako běžné civilní diagnózy, i když mají zjevnou souvislost se zátěží ve službě.

  
  

Z právního hlediska zde platí jednoduché pravidlo: Co není v seznamu nemocí z povolání, nemůže být odškodněno jako pracovní nemoc.

Co z toho plyne pro vojáky?

Pokud se psychická diagnóza do seznamu nevejde, neexistuje automatický nárok na kompenzaci. Dotyčný se může domáhat pouze obecného odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu. To je ale neprošlapaná cesta.

Jak se dá bránit?

1. Prokazování souvislosti

   • Je nutné doložit, že nemoc vznikla přímo v důsledku výkonu služby. Nestačí jen diagnóza – je potřeba odborný posudek psychiatra se znalostí vojenského prostředí.

   • Klíčové jsou lékařské záznamy už během služby: evidence zásahů, misí, traumatických událostí.

2. Prevence a odpovědnost zaměstnavatele

   • Armáda i civilní zaměstnavatelé mají povinnost dodržovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. U psychických nemocí to znamená například:

     • Zajištění pravidelných psychologických vyšetření.

     • Včasná rotace personálu ze zátěžových služeb.

     • Možnost krizové intervence po traumatických událostech.

   • Pokud tuto prevenci zanedbají, je to argument pro odpovědnost státu.

3. Strategie do budoucna

   • Nutnost rozšíření seznamu nemocí z povolání o další psychické diagnózy, které prokazatelně vznikají z dlouhodobé zátěže.

   • Zavedení transparentního systému nezávislých posudků, aby ministerstvo nemohlo svévolně zamítat žádosti.

     
     

Fyzické zranění vojáků stát odškodní. Psychické často odmítá. Pokud ale opravdu chceme brát vážně zdraví lidí, kteří slouží státu, musí být neviditelná zranění postavena na roveň těm viditelným.

Více informací najdete na stránce našeho projektu NEVIDITELNÁ ZRANĚNÍ

V současnosti pomáháme (kromě jiných) pěti veteránům, kteří si ze služby odnesli neviditelná zranění (zkoukněte třeba náš projekt LemonMade).

Budeme Vám vděčni, když nám umožníte tuto podporu rozvíjet nákupem v našem dobročinném eshopu nebo příspěvkem přes DARUJME.