Sloužil v misi třikrát, přesto pro stát není veteránem

Už čtvrt století je D. K. zdravotní záchranář, ale také třikrát doprovázel naše vojáky na misi v Afghánistánu. Celkem tam strávil 19 měsíců. Přesto mu minulý týden ministr obrany odepsal, že mu nemůže udělit status válečného veterána.

Není v tom sám – existuje celá skupina lidí, kteří sloužili České republice v zahraničních misích, ale dnes se dozvídají, že pro stát vlastně neexistují.

Loni na podzim vstoupila v účinnost novela zákona o válečných veteránech. Na první pohled působí jako krok správným směrem: zákon jasně říká, že válečným veteránem může být i civilní zaměstnanec státu, který plnil úkoly ve válečné zóně.

„Válečným veteránem je rovněž státní občan České republiky, který jako zaměstnanec ústředního orgánu státní správy, bezpečnostního sboru nebo ozbrojených sil plnil úkoly v místě ozbrojeného konfliktu anebo v místě s výrazně zhoršenou bezpečnostní situací nebo v jiné zahraniční misi, a to po dobu stanovenou zákonem.“

Jenže vedle tohoto paragrafu existuje ještě něco, co běžný čtenář snadno přehlédne:

V roce 2014 byla přijata novela zákona o válečných veteránech (zákon č. 88/2014 Sb.), která civilní zaměstnance do zákona poprvé výslovně zahrnula. Současně však obsahovala přechodné ustanovení, podle něhož se u těchto osob:

„doba plnění úkolu mimo území České republiky započítává ode dne nabytí účinnosti této novely.“

Tedy až od 1. června 2014.

Práce kvapná, málo platná

Toto staré přechodné ustanovení kupodivu zůstalo v zákoně i po novele z roku 2025. Novela totiž byla ve Sněmovně schválena ve zrychleném režimu (aby se stihla do voleb), takže se vůbec neotevřela řádná debata a kontrola, která by odkryla, že v úplném znění dál přežívá přechodné ustanovení z roku 2014.

Vznikla paradoxní situace: zákon se tváří otevřeně, ale v praxi je dál diskriminační.

Přitom civilní specialisté, kteří stáli po boku vojáků před rokem 2014, působili často v počátečních a nejrizikovějších fázích misí. 

Tento stav vytváří nerovnost, která je těžko obhajitelná: stejná služba, stejné riziko, stejný zaměstnavatel (český stát), jiný status.

„Byli jsme tam. Dělali jsme, co bylo potřeba. A dnes se dozvídám, že to vlastně neplatí,“

říká D. K.

Status válečného veterána je důležité symbolické uznání služby. Odmítnutí tohoto statusu má pro dotčené osoby silný psychologický a společenský dopad. Spolek VLČÍ MÁKY dlouhodobě upozorňuje na to, že si veteráni nesou neviditelná zranění a patří k nim i pocit, že stát nevidí, neuznává a zapomíná (psali jsme zde).

Současně je veteránský status i vstupenka k důstojné péči. Právě novela z roku 2025 rozšířila okruh podpory a péče, na kterou mají váleční veteráni nárok. Stát tím výslovně přiznal, že dopady služby v zahraničních misích se často projeví až s odstupem let.

Veteránský status dnes znamená:

• lepší přístup k odborné zdravotní a psychosociální péči,

• návaznost na sociální systém,

• možnost čerpat podporu v případě invalidity a odkázání na příspěvek na péči.

Žádáme poslance o nápravu

Řešení problému je legislativně velmi jednoduché. Stačí upravit/odstranit přechodné ustanovení z roku 2014 tak, aby se u civilních zaměstnanců započítávala celá doba plnění úkolu v zahraniční misi.

Taková změna odstraní historickou nespravedlnost a vrátí zákonu smysl, který má deklarovaný v hlavním textu. Proto předkládáme tento problém poslancům podvýboru pro válečné veterány a věříme, že dojde brzy k nápravě.