Neviditelní vojenští veteráni

Ministerstvo obrany se sice chlubí, že (konečně) posiluje péči o “válečné veterány”, ale děje se tak na úkor péče o „vojenské veterány“. Trápí to zejména vojenské invalidy, kteří ve službě vlasti přišli o zdraví, ale pomoc veteránského odboru, ani Vojenského fondu solidarity, se jich netýká.

„Žádný průkaz vojenský veterán neexistuje a resort tento pojem nikdy nepoužíval.“

Tuto odpověď jsme nedávno dostali z oficiálního účtu Komunitního centra pro válečné veterány Praha poté, co jsme se zeptali, zda se budou měnit laminované průkazky „vojenský důchodce – vojenský veterán“. Na konci roku totiž pozbývají platnosti starší průkazy “válečných veteránů” a ministerstvo jim vystavuje nové.

Fakt, že zaměstnanci odboru péče o válečné veterány popírají existenci průkazu, který jejich útvar léta vydával, není jen trapnou komunikační chybou. Otevírá vážnější otázky:

• Jaké jsou odborné kompetence lidí, kteří dnes rozhodují o sociální podpoře bývalých vojáků?

• Jsou benefity spravedlivé? Proč má dnes lepší podmínky ten, kdo “jen” absolvoval misi (včetně třeba roku na Slovensku), než voják, jenž ve službě - sic v ČR - utrpěl doživotní následky?

• Právní kontinuita: Proč byla vytlačena kategorie „vojenský veterán“, “vojenský (invalidní) důchodce” a kdo se postará o tyto osoby?

Statut “válečného veterána” je definován Zákonem č. 170/2002 Sb. a týká se účastníků druhé světové války a zahraničních misí po roce 1990. V roce 2011 byl přijat Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, jimž je od té doby poskytován rovněž status “válečného veterána” a na něj navázané benefity.

Kromě toho existuje Rozhodnutí ministra obrany 60/2010, Péče o důchodce v působnosti Ministerstva obrany, jenž nahradil NVMO3 č. 51/1994 Věstníku, kterým se stanovují zásady pro zabezpečení komplexní péče o vojenské veterány - účastníky prvního a druhého odboje, o vojenské důchodce a důchodce - bývalé občanské zaměstnance vojenské správy.

Vojenskými důchodci se rozumí ti, kteří při prvním odchodu do starobního nebo invalidního důchodu pro invaliditu 3. stupně pracovali nebo vykonávali službu vojáka z povolání. Jinými slovy, spadá sem nemalá skupina vojáků, kteří při službě vlasti utrpěli tak vážné zranění, že skončili ve 3. stupni invalidity!

V letech 2010 až 2019 jim veteránský odbor vydával průkazy viz obrázek, o nichž dnes tentýž odbor tvrdí, že nikdy neexistovaly. A co hůř - chová se, jako by neexistovali tito veteráni.

Jak se zapomnělo na ty druhé (druhořadé) veterány?

V anglicky hovořících zemích se pojem “war veteran” nebo “combat veteran” v podstatě nepoužívá. Všichni, kdo sloužili vlasti, jsou prostě “veterans”. V USA je nutné odsloužit dva měsíce, v Británii dokonce jediný den. To znamená, že nezáleží na tom, zda byl voják nasazený v zahraniční misi, veteránský status a s ním spojené benefity náleží všem, kdo se zavázali sloužit vlasti.

Česká republika se v roce 2002 vydala opačným směrem a úzce vydefinovala své “novodobé válečné veterány”. Status ohraničila podmínkou alespoň devadesátidenního pobytu v bojové zóně, takže se stávalo, že vojáci zranění před touto lhůtou status veterána neměli. Tuto křivku napravila novela zákona.

Rozšíření péče o veterány si jako jeden z hlavních cílů vytkla ministryně Jana Černochová a vskutku, změn doznaly organizace i financování péče.

• V srpnu 2023 vznikla Agentura pro podporu válečných veteránů, která zahrnuje síť terénních pracovníků. Jejich pomoc je však určena výhradně “válečným veteránům”.

• V listopadu téhož roku se - konečně - rozšířila pomoc Vojenského fondu solidarity. Ovšem opět jen na “válečné veterány” podle zákona, plus bývalé vojáky do pěti let od ukončení aktivní služby.

• Od září 2025 přinesla novela zákona nové typy finančních příspěvků až do 25000 měsíčně, ovšem zase jen pro “válečné veterány” v penzi nebo invalidním důchodu s nárokem na příspěvek na péči.

  
  

Ve všech těchto opatřeních zcela absentují vojenští invalidé. Takže zde budeme mít případy "válečných veteránů", jejichž zhoršený zdravotní stav se službou nesouvisí, a ministerstvo je finančně podporuje. Naproti tomu zde jsou ti, kteří o zdraví přišli v přímé souvislosti s výkonem služby, ale o nové příspěvky si žádat vůbec nemohou.

Jak přiznává samo ministerstvo (viz web), od roku 2010 se financování potřeb této skupiny stalo závislým na Fondu kulturních a sociálních potřeb. Po přijetí tzv. Konsolidačního balíčku byl tento fond od roku 2024 zásadním způsobem osekán. Jedinými benefity zůstaly příspěvek na stravování ve stravovacích zařízeních ministerstva obrany (kam si většina invalidů nejspíš nedojede) a jednorázová sociální výpomoc v případě živelní pohromy.

Těžko najít slova pro ignoranci, kterou ministerstvo obrany předvedlo, když v následujícím roce zavádělo nové benefity do zákona číslo 170/2002. Proč právě tuto novelizaci nevyužilo k dorovnání svého dluhu vůči vojenským invalidům?

Česko potřebuje komplexní péči o všechny veterány

Český model preferuje zahraniční operace jako klíčové kritérium “veteránství”, čímž diskriminuje vojáky, jejichž úrazy vznikly při výcviku, ochraně vzdušného prostoru nebo třeba povodňových záchranných pracích.

Nejen z hlediska úrazů, ale také nemocí z povolání je to nelogický a amorální stav. Kupříkladu trvalým poškozením sluchu, důsledky TBI, rozvojem nemocí jako CTE a ALS jsou ohroženi vojáci na misích i při domácím výcviku (více o těchto diagnózách se dočtete na naší stránce Neviditelná zranění).

Paradoxní je, že vojáků, kterým pro trvalé následky služebních úrazů ukončila armáda závazek, se ministerstvo zříká co do benefitů a veteránské péče, ale současně je k sobě váže prostřednictvím § 152: „V řízení ve věcech služebního poměru se postupuje podle části deváté tohoto zákona i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl.“

Tudíž vojáci, propuštění z armády pro invaliditu, jsou dál vázáni Zákonem 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a když chtějí vymoci odškodné, nemohou se obrátit na soud, nýbrž jsou vláčení správním řízením, v němž ministerstvo rozhoduje o plnění vlastních povinností (více zde). Realita je pak taková, že se nejen nedostanou k benefitům pro "válečné veterány", ale ještě jim ministerští úředníci osekávají a oddalují výplatu odškodnění.

Neviditelní vojenští veteráni se stali kolaterální obětí rozpočtových škrtů, legislativní schizofrenie a možná i marketingu ministerstva obrany. Tolik opěvovaná novela zákona o válečných veteránech jen prohloubila morální a sociální dluh vůči těm, kteří za službu vlasti zaplatili vlastním zdravím.

Proto požadujeme po MO:

1. Zveřejnit oficiální stanovisko k průkazům „vojenský veterán“ – potvrdit jejich legalitu, nebo vydat formální zrušení s náhradním řešením.

2. Proškolit pracovníky veteránského odboru v historii vlastních předpisů.

3. Sloučit evidenci válečných a vojenských veteránů a poskytovat zdravotní a sociální benefity na základě stupně zdravotního postižení.

4. Připravovat další novelu zákona o válečných veteránech tak, aby odpovídala standardům vyspělých spojenců v NATO, včetně terminologie.