Evakuace z Kábulu: Přepočítali jsme se?

Čtyři roky po dramatické evakuaci Kábulu není její příběh stále dopsaný. Jedenáct někdejších tlumočníků AČR, dva její spolupracovníci a dva zaměstnanci české ambasády se celou tu dobu skrývají a, kupodivu, pořád ještě doufají v naši pomoc. Co jim tak dlouho dodává naději?

Jsou to pokračující evakuace jiných států. Amerika, Británie, Kanada, Německo, ale i menší Belgie, Holandsko a další země své zaměstnance stahovaly i po srpnu 2021. Tehdy se sice zavřelo pro lety spojenců kábulské letiště, ale přesídlovací lety pokračovaly z okolních zemí. Popravdě, našim tlumočníkům spíš nejde do hlavy, proč je Česká republika ještě nevyzvedla.

A pak je tu ještě jeden důvod, proč si zachovávají naději. “Víte, že z Afghánistánu zmizela celá jedna vesnice? Jmenuje se Šévaki. A víte, kde teď je?” koluje mezi nimi hádanka. Odpověď zní, že v České republice. Protekční zaměstnanec naší ambasády získal v uplynulých letech víza pro asi osm svých bratrů, jejich ženy a děti, celkem kolem třiceti osob. Ačkoli pro český stát nikdy nepracovali a bezpečnostní prověrky jim před příletem nikdo nemohl zodpovědně provést, jsou tady. Zatímco tlumočníci, kteří léta věrně doprovázeli naše vojáky, trčí tam.

Česká republika své lidi vytáhnout z talibanského teroru mohla - a stále může - prostým poskytnutím humanitárních víz prostřednictvím velvyslanectví v sousedním Pákistánu a Íránu. Pokud to nabídne, všechny tlumočnické rodiny tu cestu risknou. Podle loňské komunikace Spolku VLČÍ MÁKY s ministerstvy obrany a vnitra proti tomu tato dvě nic nemají, to jen na ministerstvu zahraničních věcí sedí nějaká žába na prameni, která se stará o to, že Jan Lipavský na dopisy ani neodepisuje. Naposledy jej k záchraně zbývajících tlumočníků vyzvala otevřeným dopisem pražská radní Ivana Antalová.

Kde je vůle, tam je cesta

Debaty o tom, zda šlo při stahování z Afghánistánu udělat pro bezpečí a evakuaci lokálních zaměstnanců víc, se vedly na první, nejvýše druhé výročí, když některé státy zveřejnily vyšetřovací zprávy svých inspektorů a parlamentních komisí. S odstupem čtyř let už můžeme porovnávat také to, jak se jednotliví spojenci zhostili následných evakuací - ostatně až v posledních měsících ohlásily USA, Británie a Německo jejich ukončení.

Největší letecký most od Berlína 

Krátce po páté odpoledne 26. srpna 2021 se dav u letištní brány Abbey promění v křik a dým. Teroristický útok u jediného fungujícího vstupu na letiště zabíjí americké vojáky i Afghánce, kteří se marně snaží protlačit k odbavení. O pár set metrů dál svítí rampa obřího C-17 – letounu, který se stal symbolem závodu s časem. Uvnitř letiště běží operace, jakou moderní letectví nepamatuje: letadla startují v průměru každou půlhodinu, průlety přes Katar a Německo pracují jako dopravní uzly, kde se rozdávají provizorní doklady. Během sedmnácti dnů v létě 2021 odletí z kábulského letiště přes sto dvacet tisíc lidí. 

Rozsahem se akce řadí hned za letecký most, který zásoboval Berlín během jeho blokády v letech 1948-49. Chaos na kábulském letišti však mnohem více připomíná scény ze Saigonu, když ho 30. dubna 1975 obsazoval Vietcong. Tehdy během dvou dnů evakuovalo letectvo a námořnictvo USA asi sedm tisíc vietnamských civilistů a amerických občanů.

Saigon 1975 vs. Kábul 2021

Lety z Kábulu probíhaly mezi 14. a 30. srpnem 2021 a za ohromným číslem přepravených osob se skrývají příběhy odvahy a improvizace vojáků, ale také selhání politiků a byrokratů, kteří příliš dlouho otáleli s tvorbou seznamů osob určených k evakuaci a jejím zahájením. A existovaly samozřejmě i světlé výjimky - třeba Francie organizovala lety už od května. 

Jak je možné, že se Afghánistán zhroutil tak rychle?

Americká zpráva SIGAR z května 2022 popisuje jednoduchou, přesto drtivou logiku kolapsu. Jakmile Spojené státy v únoru 2020 podepsaly s Tálibánem dohodu v Dauhá a na jaře 2021 oznámily konečný termín odchodu, afghánským velitelům bylo jasné, že přicházejí o dvě klíčové opory: vzdušnou převahu a peníze. V roce 2019 provedla americká letadla přes sedm tisíc bojových náletů; po podpisu dohody se vzdušná podpora prakticky vytratila. Stejně rychle zmizeli civilní kontraktoři, kteří udržovali vrtulníky i logistické databáze. Armáda závislá na letecké dopravě náhle neměla ani palivo, ani náhradní díly.

A pro pořádek připomeňme, že s Talibanem se na předání správy země domluvil Donald Trump. Z jednání, z něhož vzešla takzvaná dohoda z Dauhá, byla vyloučena jak afghánská vláda, tak afghánský prezident Ašraf Ghaní. Záhy nastoupivší prezident Biden už nemohl vycouvat a jeho administrativa měla pouhých sedm měsíců na přípravu odchodu ze země. To na druhou stranu nezbavuje tehdejší armádní vedení zodpovědnosti za nerealistická očekávání ohledně setrvání Afghánské národní armády na pozicích.

Amerika: logistická supersíla s úzkým hrdlem

Americký airlift během horkých dnů, kdy Taliban již vstoupil do Kábulu, byl bezprecedentní: operační rytmus držel šestitisícový vojenský kontingent tvořený mariňáky a 82. výsadkovou divizí, zatímco imigrační úředníci se snažili v polních podmínkách třídit pasy, elektronické žádosti a sepisovat seznamy těch, kdo mají nárok odletět. Na papíře šlo o pokračování již vyhlášené operace na podporu držitelů speciálních imigračních víz (SIV). V praxi však dorazila vlna žadatelů, jejichž spisy ležely roky v zásuvkách, pandemie covid-19 přerušila osobní pohovory a přepážky nebyly dimenzované na krizový nápor. Americká armáda navíc musela „spoléhat” na Taliban, že bude držet vnější perimetr letiště a pustí k bráně ty, kteří jsou na seznamu. To se dařilo jen částečně a bezpečnostní riziko vyvrcholilo atentátem u Abbey Gate.

Z následných amerických zpráv vyplývá dvojí obraz. Na jedné straně profesionální výkon dopravního kolosu, který dokázal během hodin roztočit vzdušný most napříč kontinenty a ve spolupráci s partnery vytvořit síť tranzitních základen. Na straně druhé ostrá kritika: plánování bylo postavené na předpokladu, že Kábul vydrží déle; informační systémy napříč resorty si nepředávaly data; někteří evakuovaní prošli jen provizorním prověřením a následně museli být znovu došetřováni až v cílových zemích. Americké vyšetřovací týmy po roce a půl doplnily detaily k útoku u Abbey Gate a potvrdily, že šlo o dílo osamoceného atentátníka – nic z toho ale neumenšuje fakt, že před letištěm se zhroutila bezpečnostní a konzulární opatření i politická očekávání.

Evakuace pokračovaly až do návratu Trumpa

Bezprostředně po pádu Kábulu se přeprava přesunula na takzvané Lilly Pads – dočasné americké základny v Kataru, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech, Německu a Španělsku. Odtud pokračovaly lety na americké základny označované jako „safe havens“ (například Fort McCoy a Fort Bliss), kde lidé absolvovali zdravotní prohlídky, očkování a bezpečnostní prověrky. Poslední z těchto dočasných základen se uzavřela v únoru 2022 a s ní i velkorysá operace „Allies Welcome”.

Od roku 2022 se z dramatického leteckého mostu stal tichý, vytrvalý tok z třetích zemí. Afghánští uprchlíci čekali měsíce v Dauhá či Abú Zabí a po prověření odlétali v malých skupinách, často už běžnými linkami. Tempo neurčovala letadla, ale kapacita ambasád, meziresortní výměna dat a ochota tranzitních států držet „otevřené okno“ pro odlety.

Nástup Donalda Trumpa ukázal, jak křehký tento mechanismus byl - administrativní pauzy v udělování víz, pozastavení SIV letů a silná protiimigrační rétorika umocnily nevraživost Pákistánců a Íránců, na jejichž území většina uprchlíků vyčkávala, takže začaly pořádat hony na Afghánce a masově je vracet přes hranice. Tato politika zablokovala cestu i tisícům již prověřených lidí. O poznání tišeji, než jak je rušil, Trump programy částečně zas povolil. Přesídlovací lety však pokračují ve výrazně nižším tempu.

Mimochodem, nabídku na zařazení do SIV programu obdržel i jeden z opuštěných tlumočníků české armády - a to díky tomu, že po kratší dobu pracoval také pro Američany. Ti si nicméně vyžádali potvrzení od české strany. Přestože se jednalo o tlumočníka současného náčelníka generálního štábu Karla Řehky, ten se zmohl jen na dokument, který američtí úředníci vrátili kvůli formálním nedostatkům - tak elementárním, jako absence datace služby a chybějící razítko. 

Británie: výkonná armáda, přetížená diplomacie a obří únik dat

Britská operace Pitting skončila číslem přes patnáct tisíc evakuovaných a stala se největší britskou evakuací od druhé světové války. Vojáci 16 Air Assault Brigade zvládli enormní tlak přímo na letišti, zatímco RAF udržovalo letecký most přes Kypr a Perský záliv. Jakmile ale ve Westminsteru utichl první potlesk, dorazila parlamentní zpráva, která rozebrala civilní část akce na prvočinitele. Poslanci popsali chaotickou koordinaci na ministerstvu zahraničí, nejasná pravidla pro tzv. speciální případy mimo standardní vízové programy a zahlcené e-mailové schránky, takže o životech rozhodovala nahodilost.

Dnes se k britské operaci přidává trpké post‑skriptum: tisíce schválených žádostí v přesídlovacích programech ARAP a ACRS zůstaly viset mezi Londýnem a Islámábádem pod tlakem pákistánských protiimigračních razií. A nejen to, v červenci 2025 bylo odtajněno, že už v únoru 2022 došlo na britském ministerstvu obrany k obřímu úniku dat afghánských žadatelů v těchto programech.

Někdo omylem přeposlal excelovou tabulku se jmény, kontakty, místem pobytu a stavem žádostí až desítek tisíc lidí.

Vláda si na případ vymohla u soudu bezprecedentní „super-injunction”, to jest mimořádné předběžné opatření, které zakazuje nejen zveřejnit určité informace, ale i informovat o existenci samotného zákazu. Dva roky tak o úniku nevěděla ani veřejnost, ani část poslanců; místo toho vláda spustila tajnou operaci „Afghan Response Route“, přes kterou do země přesunula tisíce ohrožených osob za miliardové náklady. Kritici mluví o dvojím selhání: nejprve elementární bezpečnosti práce s citlivými daty, následně prioritizaci reputace státu nad včasným varováním obětí. Ty se totiž o úniku jejich dat dozvěděly formou e-mailu také až po vypršení „super-injunction”.

Německo: rychlý výkon, pozdní politické krytí – a po letech zpátečka

Bundeswehr během jedenácti dnů v srpnu 2021 vypravil desítky letů a sdílel jejich kapacity, odvezl tak více než pět tisíc lidí z pětačtyřiceti zemí. Z logistického pohledu šlo o dobře zvládnutou operaci s předsunutým uzlem v Taškentu. Politicky ale Německo zaplatilo za letité procedury a váhání: mandát Bundestagu dorazil až v době, kdy letadla dávno kroužila mezi Kábulem a Střední Asií. Následná parlamentní vyšetřování proto otevřela otázku, jak nastavit krizové rozhodování. 

Německo pak rozjelo dlouhý „druhotný“ přesun přes sousední země – tichou, méně viditelnou fázi, která dobíhá teprve nyní. Změna vlády a její politická reakce na kriminalitu imigrantů (byť převážně těch nelegálních, nikoli bývalých lokálních zaměstnanců) má za následek, že tisíce už schválených osob uvízly v Pákistánu. Teprve soudy a tlak veřejnosti nutí německou vládu části těchto závazků přecijen dostát.

Francie: dubajský uzel a časový náskok

Paříž hovoří o úspěchu své operace Apagan a důvod má: mezi 15. a 27. srpnem 2021 přepravila přes dva a půl tisíce Afghánců a desítky Francouzů. Důležitější než samotné číslo je ale fakt, že Francie na jaře a v létě 2021 stahovala část ohrožených spolupracovníků ještě před pádem Kábulu a ve chvíli krize už měla rozjetý dvojitý letecký most mezi hlavním městem, základnou Al‑Dhafra v Emirátech a Paříží. 

Kdo by ovšem čekal, že počátečním předstihem si Francouzi zajistili klid, přepočítal by se. Právě jejich ambasáda zůstávala v chodu nejdéle a její poslední konvoj autobusů se probíjel na letiště za dramatických okolností. Letos je režisér Martin Bourboulon přenesl na filmové plátno a snímek 13 dní, 13 nocí teď budou moci vidět v kinech také čeští diváci. Nejde ovšem o první film věnovaný záchraně afghánských tlumočníků - už v roce 2023 jsme mohli vidět akční dramata Guy Ritchie’s The Covenant (v hlavní roli Jake Gyllenhaal) a Kandahar (v hlavní roli Gerard Butler).

Nizozemsko: politická odpovědnost v přímém přenosu

Haag prožil jiný příběh: parlament přijal hlasování, které označilo postup vlády při evakuaci za neuspokojivý, a ministryně zahraničí i ministryně obrany rezignovaly. Analýza operace, zveřejněná o dva roky později, potvrdila, že stát nebyl připraven na rychlý pád Kábulu a že o mnoho lidí se vláda začala skutečně zajímat až v okamžiku, kdy už nebylo možné je bezpečně dostat na letiště. V evropském kontextu to byl výjimečný moment – jasné přiznání politické odpovědnosti.

Zároveň je třeba dodat, že Nizozemsko dokázalo v následujících měsících soustavně vypravovat další skupiny po pozemních trasách přes Katar, Pákistán a Írán a postupně vyzvedlo několik tisíc lidí, k nimž cítilo morální závazek. K tomuto závazku se pak přihlásilo i oficiálními ceremoniemi v roce 2023 a 2024, během nichž holandská ministryně obrany Kajsa Ollongren předala afghánským tlumočníkům pamětní medaile. Pro úplnost dodejme, že stejně se zachoval ještě Nový Zéland, kde byla těmto spolupracovníkům udělena „Service Medal“.

Spolek VLČÍ MÁKY inspirovaly kroky Nizozemska hned dvakrát: nejprve navrhnul, aby i českou evakuaci prověřila parlamentní vyšetřovací komise. Že se tehdejší vláda nepřipravila, není třeba rozebírat, a že problém vznikl ještě o vládu dříve, když zrušila armádě funkční přesídlovací program, je rovněž známo. Spolek ovšem disponuje množstvím důkazů a svědectví, že docházelo k neustálým změnám evakuačních seznamů, zásahům neoprávněných osob, protekcionismu i záměnám jmen. Volání po důkladné analýze vyslyšeno nebylo. Podruhé se spolek inspiroval holandským přístupem, když u příležitosti letošního výročí navrhnul ministryni obrany Černochové, aby zavedla pro armádní tlumočníky, nejen nutně afghánské, resortní vyznamenání.

Kanada: silná mise, slabá paměť

Ottawa patřila k nejambicióznějším hráčům a počet přijatých lidí to dokládá - přes 50 tisíc osob. Kanadská vláda se mezitím chlubí splněným závazkem a uzavřenými speciálními programy - nemluví však o těch, kdo pracovali pro kanadské síly přes americké kontrakty. Organizace kanadských válečných veteránů vytvořila seznam 655 takových „agenturních” pracovníků. Parlamentní zprávy přitom samy popisují neúplné seznamy, chaos v kontraktech a pomalé řízení mezi resorty během nejkritičtější fáze evakuace. 

Austrálie: dveře po půlnoci zavřené

Austrálie měla pro své lokální zaměstnance historicky samostatný program. Po roce 2021 jej rozšířila, ale zároveň nastavila pevný časový rámec. Termín pro přijímání žádostí vypršel v závěru roku 2023. Kdo to stihl, má naději; kdo to nestihl, musí spoléhat na humanitární kvóty a běžné vízové cesty. Byrokracie je přitom neúprosná a téměř vše se odehrává po e‑mailech a přes překážky, jež v bezpečnostních podmínkách dnešního Afghánistánu působí absurdně – od nedostupných míst pro ověření biometrických údajů, až po nutnost vycestovat za vyřízením náležitostí do třetí země, která právě zavádí deportace.

Švédsko: zásluhy a slepá místa

Stockholm správně připomíná, že v srpnu 2021 dokázal evakuovat všechny lokální zaměstnance ambasády i část bývalých spolupracovníků armády. To je zásluha, kterou mu nelze upřít. Jenže jak roky ubíhají, vyplouvají i příběhy těch, kdo zůstali mimo rámec dočasných mandátů a kvót – někdy proto, že se na seznam dostali pozdě, jindy proto, že spadali pod kontraktory místo přímého státního zaměstnavatele.

Dánsko: když rozhoduje řádek ve smlouvě

Dánská evakuace patřila k rychlým a otevřeně vyhodnoceným – Kodaň jako jedna z mála vlád zveřejnila ucelenou oficiální evaluaci. Přesto zůstala trhlina, kterou už tehdy kritizovali právníci a veteránské spolky: tlumočníci a další pracovníci, kteří sloužili dánské misi v Helmandu přes britské velení nebo přes agentury, zůstali mimo dánské seznamy. 

Co si tedy se spojenci odnášíme z hořkého konce afghánské mise?

Letecký most ukázal sílu spojenectví a schopnost spolupráce i v extrémním časové tísni. Doslova přes noc vznikly tranzitní huby v Kataru, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech, v Německu a ve Španělsku, sdílely se kapacity letadel. Opačná strana mince byla méně lichotivá: roky podfinancované vízové programy se zhroutily; výměna informací mezi resorty zahraničí, obrany a vnitra vázla; bezpečnostní prověrky se často doháněly až po příletu.

Evakuace neskončila 31. srpna 2021, to snad jen pro Českou republiku. Ostatní státy přesunuly operaci do režimu dlouhodobého přesídlování desítek tisíc Afghánců. Tyto operace stojí na dobré vůli tranzitních zemí; jakmile Pákistán a Írán zpřísnily režim a začaly s deportacemi, rozpadla se mnoha vládám i ta nejlépe míněná excelová tabulka.

Ve výsledku zůstává za největšími státy NATO tisícová fronta lidí, kterým už někdo v Evropě nebo Severní Americe jednou řekl „ano“, ale na cestu do bezpečí je nevypravil. A mezi nimi několik rodin, které měly tu smůlu, že jejich otcové pracovali pro Českou republiku, pro jejíž politiky - napříč spektrem - evakuace skončila čtvrtým evakuačním letem. Vždyť se podařilo zachránit skoro všechny a operace byla označena jako úspěšná.

Zdroje:

V tomto článku čerpáme zejména ze zprávy zvláštního generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) Collapse of the Afghan National Defense and Security Forces: An Assessment of the Factors That Led to Its Demise Afghanistan Reconstruction a čerstvě publikované analýzy Four Years After: Governments must finish what they started for Our Afghan Allies, kanadského veterána Jona Felthama, místopředsedy Afghan-Canadian Interpreters a člena správní rady Local Staff International.