Dvojí metr v dostupnosti zdravotních pomůcek pro válečné vs. invalidní veterány

Ministerstvo obrany se v posledních letech opakovaně chlubí rozšiřováním péče o veterány. Při bližším pohledu je však zřejmé, že tuto péči vymezuje velmi úzce – výhradně na osoby splňující kritéria zákona č. 170/2002 Sb.

Už na podzim jsme upozorňovali, že takový přístup má vážné dopady na vojáky, kteří utrpěli zranění při výkonu služby, ale nesplnili formální definici „válečného veterána“. Dnes ukážeme tento problém na konkrétním případu, který odhaluje systémovou nerovnost v přístupu ke zdravotní a kompenzační péči.

Zraněn ve službě, ale „mimo systém“

Pavel P. je bývalý voják, který se stal invalidním v důsledku nezaviněného služebního úrazu v době přípravy na svou první zahraniční misi. Na misi už neodjel – a právě proto nesplňuje zákonná kritéria válečného veterána.

Po úrazu byl z armády propuštěn a přešel rovnou do invalidního důchodu. Prodělal řadu operací, trpí chronickou bolestí a bez kompenzačních pomůcek se neobejde.

Ministerstvo obrany mu sice vydalo průkaz „vojenský důchodce – vojenský veterán“, tento status je však v současném systému prakticky bezobsažný. Benefity, které se k němu dříve vázaly, byly v roce 2024 fakticky zrušeny – a podle zkušeností z roku 2025 o existenci tohoto statusu někteří pracovníci veteránského odboru dokonce ani nevěděli.

Ministerstvo: Zaplatíme, jen co sami uznáme za vhodné

Pavel se dlouhodobě léčí, podstupuje rehabilitace a snaží se udržet alespoň základní funkčnost a kvalitu života. Část nákladů na léčbu a kompenzační pomůcky si hradí sám, resp. na ně pořádáme sbírky. Takto jsme Pavlovi zajistili bezbariérovou úpravu koupelny nebo polohovací postel.

Protože za jeho úraz nese odpovědnost Ministerstvo obrany, má Pavel právo žádat o proplacení nákladů doložených lékařskými zprávami. Přesto ministerstvo řadu položek opakovaně neuznává.

V posledním řízení dokonce došlo k situaci, kdy:

• část nákladů byla uznána,

• část zamítnuta,

• a část vyčleněna do samostatného řízení, o jehož existenci a výsledku Pavel ani po měsících nemá žádnou informaci.

V situaci, kdy jako invalidní důchodce obrací každou korunu, je takový postup mimořádně stresující.

Ministerstvo zamítnutí odůvodňuje tím, že podle jeho výkladu nejde o „účelně vynaložené náklady“, ale o „zvýšení komfortu“ či „podpůrná opatření“ – a to navzdory lékařským doporučením.

Co je však zarážející – tytéž položky Ministerstvo obrany proplácí válečným veteránům prostřednictvím dotačního programu veteránským organizacím a od září 2025 dokonce prostřednictvím nových příspěvků pro válečné veterány.

Paralelní realita: stejné pomůcky stát financuje jinde

Již třetím rokem poskytuje ministerstvo dotace neziskovým organizacím Svaz válečných veteránů ČR a Československá obec legionářská v rámci projektu “Kompenzační a zdravotní pomůcky válečným veteránům”. V letech 2024 a 2025 na tento program vynaložilo celkem 13,4 milionu korun. Částka pro rok 2026 zatím zveřejněna nebyla.

Z těchto dotací jsou pořizovány mimo jiné ortézy a bandáže, pomůcky pro chůzi či antidekubitní matrace a sedáky. Stát tedy uznává, že tyto pomůcky jsou legitimní formou podpory pro válečné veterány, jejichž zdravotní stav ani nemusí souviset se službou v armádě. 

Pavel, který prokazatelně přišel o zdraví při výkonu služby, si o zapůjčení pomůcky žádat nemůže (nemá status válečného veterána). Pokud si ji pořídí sám, ministerstvo mu náklady odmítne proplatit. V posledním rozhodnutí byly zamítnuty právě ortézy, bandáže a antidekubitní sedák.

Nové příspěvky – opět jen pro jednu skupinu

Od září 2025 mohou váleční veteráni navíc žádat o nový roční příspěvek 25000 Kč ročně, který lze využít například na léčebně rehabilitační péči a dokonce rekreační pobyty, anebo zakoupení léčivých přípravků, zdravotnických prostředků a doplňků stravy.

Takovéto položky - rekondiční pobyt či nápoje Nutridrink, přitom Ministerstvo obrany Pavlovi opět odmítlo proplatit s odkazem na „neúčelnost“.

V čem je systémový problém

Případ Pavla P. odhaluje dvě zásadní roviny selhání:

1. Nerovné zacházení mezi skupinami veteránů

• Válečný veterán má přístup k pomůckám a příspěvkům přes dotační programy a nové finanční příspěvky.

• Invalidní veterán po služebním úrazu je odkázán na vlastní prostředky – a následně mu stát náklady odmítne proplatit.

Rozhodujícím kritériem není potřeba ani souvislost se službou, ale správná průkazka.

2. Nepředvídatelnost a byrokratická libovůle

Ministerstvo obrany:

• není vázáno vlastní předchozí praxí,

• zamítá náklady, které dříve uznávalo,

• neposkytuje srozumitelnou metodiku,

• trestá aktivní přístup vojáka, který se snaží udržet funkčnost.

Navrhujeme řešení

Případ Pavla P. není výjimkou. Je ilustrací systému, který formálně dodržuje zákon, ale selhává v předvídatelnosti, rovnosti a smyslu péče o ty, kteří přišli o zdraví ve službě státu. V rozpočtu resortu obrany jde přitom o drobné a invalidé mají být ti poslední, na kterých se bude šetřit. 

Jménem spolku VLČÍ MÁKY navrhujeme Ministerstvu obrany:

1. Vydat jasnou veřejnou metodiku k posuzování kompenzačních nákladů (pomůcky, rehabilitace, podpůrná léčba), aby vojáci i lékaři předem věděli, co a jak mají dokládat a podle jakých kritérií se rozhoduje.

   
   

2. Zohledňovat kontinuitu a předchozí praxi ministerstva; pokud dojde ke zpřísnění výkladu, musí být změna transparentně zdůvodněna a předvídatelná.

   
   

3. Sjednotit logiku dotační a individuální podpory, aby stát současně ty samé položky nefinancoval jednou jako legitimní pomoc (dotace/příspěvky) a podruhé je neodmítal jako „komfort“ v individuálním řízení.

   
   

4. Posuzovat kompenzační pomůcky podle reálné potřeby a funkční ztráty, nikoli pouze podle formálního statusu „válečný veterán“.

   
   

5. Postavit na roveň válečné veterány a vojenské invalidní důchodce v přístupu ke zdravotním a kompenzačním službám, pokud je prokazatelná souvislost zdravotního stavu s výkonem služby.