top of page
Vyhledat

Armáda podceňuje psychické problémy vojáků

Obrázek autora: Spolek VLČÍ MÁKYSpolek VLČÍ MÁKY

Aktualizováno: 30. 1.

Na webu CZ Defence vyšel článek o 40% nárůstu výskytu psychických onemocnění mezi americkými vojáky a ubezpečením psychologů z Ústřední vojenské nemocnice, že těch českých se to netýká, protože jsou odolnější.


Tento nebezpečný nesmysl opakují armádní představitelé už dvacet let. Nízký záchyt duševních problémů u vojáků je ve skutečnosti důkazem nefunkčnosti systému, který je od návštěvy psychologa nebo psychiatra odrazuje.


Šli byste se svěřit psychiatrovi, který vás má za slabocha?


Nejprve ilustrujme, jaký je postoj armádních psychologů a psychiatrů k duševnímu zdraví vojáků a veteránů.


Citujeme jejich výroky pro média z let 2009, 2018 a 2025, aby bylo patrné, že nejde o ojedinělé selhání jednoho člověka, nýbrž zakořeněné schéma.   


Nejprve aktuální výrok mluvčí ÚVN pro CZ DEFENCE:


„Ústřední lékařsko-psychologické oddělení ÚVN zaznamenalo v posledních letech pouze mírný nárůst vojáků v činné službě vyhledávajících psychologickou pomoc, (...) což lze vysvětlit faktem, že všichni vojáci v činné službě procházejí před vstupem do služebního poměru podrobným psychologickým vyšetřením, kde je mimo jiné zkoumána jejich odolnost vůči zátěži, která by měla být v porovnání s běžnou populací zvýšená,“ uvedla mluvčí ÚVN Adéla Davidová.


Tento výrok můžeme srovnat s článkem serveru Novinky již z roku 2009:


„Naše statistiky neukazují významný nárůst případů posttraumatického stresového syndromu (PTSD) nebo jiných psychických problémů mezi českými vojáky,“ uvedl ve veřejném prohlášení jeden z českých armádních psychologů.”


A tamtéž:

“Generál Josef Prokš, který má na generálním štábu mise na starost, říká, že čeští vojáci jsou vůči stresům odolní.”

Do tohoto stylu zapadá rovněž rozhovor s psychiatrem AČR na Radiožurnálu z roku 2018, který vyšel pod titulkem “Psychiatr: České vojáky na misích nejvíc trápí průjem a záněty spojivek, s psychikou bojují Američané”. 


Tehdejší vedoucí psychiatr Armády ČR Jan Vevera v rozhovoru své působení na dvou misích popsal takto:

Na mise jezdí hotoví, dobře vycvičení lidé. Většinou proto pracuji jako ambulantní lékař, který řeší průjmy a záněty spojivek.”

Proč se armáda o psychických problémech vojáků nedozví

Výroky armádních psychologů, psychiatrů a generálů jsou vojákům dobře známy. Někteří jim snad i věří, takže si symptomy duševních poruch nepřiznají ani sami před sebou. A pokud ano, beztak nevyhledají odbornou pomoc. Kdo by chtěl být označen za změkčilého slabocha? Pokud by si výše citovanému psychiatrovi na misi nestěžovali na průjem, ale dejme tomu na nespavost a noční můry, vysvětlil by jim, že jsou “nehotoví” a “špatně vycvičení.” 


Zdaleka však nejde “jen” o obavy ze stigmatizace - když vojáci vyhledají odbornou pomoc, hrozí jim, že přijdou o kariérní postup, účast v zahraničních misích či bezpečnostní prověrku. Přičemž ztráta prověrky může v důsledku znamenat i vyhazov z armády.


„Kdyby musel americký voják vyplňovat pro NBÚ Prohlášení k osobnostní způsobilosti, tak by taky tvrdil, že je OK,“

napsala v reakci na článek CZ Defence Petra Horáková Krištofová, členka oblíbené diskuzní skupiny Vše o ozbrojených silách. A pokračuje:


„Každý, kdo u nás potřebuje prověrku, se odborníkům na duševní zdraví vyhýbá, aby návštěvu u psychologa nemusel hlásit. Tedy Češi ve službě problémy mají, ale často je nemohou nebo nechtějí řešit, a tedy do žádných statistik se nedostanou.“
Armádě chybí relevantní statistika

Fakt, že Psychologická služba AČR nebo vojenské nemocnice nemají v evidenci mnoho případů psychických problémů, neznamená, že by neexistovaly. Právě a jen značí, že se vojáci neléčí. V lepším případě docházejí do soukromých civilních ambulancí, právě aby o tom armáda nevěděla.


Kromě toho chybí Ministerstvu obrany jakékoli přehledy o veteránech, kteří již ukončili aktivní službu. V 90. letech se náročných misí v bývalé Jugoslávii účastnili dobrovolníci, kteří vstoupili do aktivní služby právě a jen na dobu mise. Pokud se u nich rozvinul posttraumatický stresový syndrom, což se děje obvykle až s odstupem několika měsíců, žádného vojenského psychologa již v dosahu neměli. 


Ovšem ani v období, kdy již byla AČR plně profesionalizovaná, nezavedla žádný monitoring duševního zdraví vysloužilých veteránů. Přitom ve Spolku VLČÍ MÁKY víme o takových, kteří právě kvůli rozvoji psychických problémů nezažádali o prodloužení závazku a ze služby raději odešli. 


Jak trefně ve skupině Vše o ozbrojených silách poznamenal Pavel Kadlečík:

„Systém péče o duševní zdraví vojska ČR v podstatě neexistuje, takže vyvozovat z nepřesných či spíše neexistujících statistik, že problémy nejsou, je samozřejmě nesmysl.“
Místo poučení zlehčování zahraničních dat

Jedinou šancí, jak nahradit naprosto nedostatečné české statistiky, je vyjít z těch zahraničních. A ty nejlepší, na největším vzorku a za nejdelší období, mají v USA. Pokud říkají, že až 20 % veteránů bojových misí trpí PTSD, že třetina vojáků trpí úzkostí nebo depresí, pak určitě neobstojí česká “pseudostatistika” o 1 % takto postižených. Již v článku z roku 2009 upozornil tehdejší předseda Sdružení válečných veteránů, že číslo je spíše desetinásobné.


Americké statistiky jsou pro AČR relevantní i díky tomu, že čeští vojáci sloužili ve stejných misích a byli vystaveni podobným rizikům, bojovým událostem, intenzivnímu stresu nebo odloučení od rodin.


V rozhlasovém interview s psychiatrem Veverou mimo jiné zaznělo:


„S psychickými problémy se v práci setkávám mnohem méně než třeba mí američtí kolegové,” říká s tím, že jeden z důvodů je jasný. „Zatímco my jezdíme na čtyř- až šestiměsíční mise, Američané jezdí až na rok.” A dále dodal, že kromě délky mise v tom hraje roli i stáří vojáků: “Na rozdíl třeba od Američanů také nejde o devatenáctileté, dvacetileté mladíky.”


Takové výroky zapadají do českého zlozvyku povyšovat se nad všechny ostatní národy světa, Američany obzvlášť. Přitom vůbec není jasné, proč by neměli být odolnější naopak ti devatenáctiletí američtí mladíci. Ono totiž v průměru sedmatřicetiletí čeští vojáci mají v hlavě navíc odloučení od svých dětí, vědomí, že manželka je doma na všechno sama, a leckdy pro změnu není sama...


Ostatně, psychické problémy, včetně třeba alkoholismu, nevznikají jen v důsledku bombardování základny či najetí auta na minu, ale také kvůli rozvodům. 


Jak může česká armáda situaci zlepšit?

Pro aktuální článek na CZ Defence dodala mluvčí ÚVN Davidová:


„Na druhou stranu lze konstatovat, že kliničtí i operační psychologové působící v rámci Armády ČR motivují vojáky v činné službě k vyhledávání odborné pomoci v případě psychických obtíží, aby mohlo dojít k případné léčbě a pokračování v jejich aktivní službě. Všichni psychologové se tak podílejí na destigmatizaci péče o duševní zdraví.“


Vážně nám v jednom a tom samém článku říká, že nárůst problémů vojáků je mírný, protože jsou do armády vybíráni jen ti superodolní, a současně tvrdí, že těch pár “neodolných slabochů” motivuje k přiznání jejich potíží?


Místo siláckých prohlášení pro média doporučujeme resortu obrany toto: 


  • Otevřeně přiznat nedostatky v systému péče a přestat se ohánět nespolehlivými statistikami.

  • Zavést konečně monitoring duševního zdraví vojáků a veteránů:

    • Doplnit chybějící agregovaná data například ze zdrojů Vojenské zdravotní pojišťovny (valná část veteránů zůstává jejími klienty);

    • provádět psychologická vyšetření a pohovory například i půl roku, rok a dva roky od návratu vojáků z misí;

    • monitorovat související symptomy (například spojení PTSD a spánkové apnoe); 

    • monitorovat vystavení vojáků výbuchům, včetně těch nízké intenzity při výcviku, a stanovit limit pro předcházení vzniku tlakových poranění mozku, jejichž příznaky mohou být zaměněny za PTSD;

    • realizovat výzkumnou studii a přizvat do ní veterány ve výslužbě (včetně například hrazených focus groups).

  • Vytvořit garance, že využití odborné duševní péče nebude mít dopad na kariéru vojáků, a pokud by jejich diagnóza musela vést ke změně služebního zařazení, nebo dokonce ztrátě schopnosti k výkonu služby, pak vytvořit systém sociálních a finančních kompenzací, včetně zařazení PTSD do nemocí z povolání.

  • Doplnit “Program podpory zdraví pro válečné veterány - Preventivní vyšetření” ve vojenských nemocnicích o pohovor s psychologem/psychiatrem a mezi ambulance v programu “Zelená cesta” doplnit psychologickou/psychiatrickou ambulanci a také umožnit pohovor s psychologem/psychiatrem veteránovi přicházejícímu “z ulice” i bez žádanky a bez objednání.


118 zobrazení
  • X
  • facebook
  • instagram
  • youtube
  • LinkedIn
  • Flickr - Black Circle

Meeting point: Milánská 460, 10900 Praha 15

IČO: 02967227

Bankovní účet: 6075222/0800

© 2014-2024 Spolek VLČÍ MÁKY

Tento web jsme si vytvořili sami na platformě Wix.com ;-)

bottom of page