top of page
Vyhledat

Za vstup do NATO vděčíme veteránům misí 90. let

Česká republika právě oslavila čtvrt století v Severoatlantické alianci. Členství v tomto obranném paktu je pro nás klíčovou zárukou státní suverenity a bezpečnosti. V roce 1999 nás pevně přimklo po bok demokratických zemí. Politici si u příležitosti výročí poplácávají po rameni, ale nikde ani slovo o tom, že naše přijetí odpracovali veteráni prvních zahraničních misí. Někteří obětovali i to nejcennější.



Účast československé a posléze české armády v zahraničních operacích byla v devadesátkách jednou z priorit zahraniční politiky. Hmatatelným důkazem, že chceme patřit na západ. Pouhých deset měsíců po sametové revoluci vyslalo federální shromáždění protichemickou jednotku do Kuvajtu. Václav Havel pak osobně a nadšeně vítal naše chemiky při návratu. 


Počátkem roku 1992 bylo rozhodnuto o účasti československých vojáků v misi UNPROFOR pod OSN. Z hlediska sbližování s NATO bylo klíčové, že se v roce 1994 zapojilo Česko do programu Partnerství pro mír. To zahrnovalo unifikaci vojenských standardů, společná cvičení, konzultace a účast v mírových misích.


Následujícího roku získala Aliance mandát Rady bezpečnosti OSN k provedení operace na území Bosny a Hercegoviny. V létě na ni čeští vojáci začali cvičit v Českém Krumlově, resp. Boleticích, v únoru 1996 byl 6. mechanizovaný prapor zařazen do sestavy 2. kanadské mnohonárodní brigády. Jednalo se o misi IFOR, na niž po roce navázala mise SFOR.


Právě vojáci, jenž sloužili v těchto dvou operacích, byli prvními Čechy, kteří obdrželi medaile Non-Article 5 NATO. A to přes to, že Česká republika členem ještě nebyla. České kontingenty, vycvičené již na alianční standardy, plnily svěřené úlohy tak dobře, že na summitu v Madridu v červenci 1997 obdrželo Česko pozvání do NATO.


Samozřejmě za takovým sukcesem stála rovněž vůle tehdejších politiků, v čele s prezidentem Havlem, podpořeným americkou ministryní zahraničí Medeleine Albrightovou. Bill Clinton žertoval, že v ní má Česko ve Státech druhého velvyslance. Těmi oficiálními byli v rozhodném období Michael Žantovský, střídaný na jaře 1997 Sašou Vondrou.


Pro úplnost dodejme, že ministrem obrany byl Miloslav Výborný, ministrem zahraničí Josef Zieleniec a premiérem Václav Klaus. Náčelníkem generálního štábu AČR arm. gen. Jiří Nekvasil. Bavíme se o období, kdy si republika doslova vybojovala svůj lístek do NATO. Vstup do něj o necelé dva roky později už slavili jiní, kteří víceméně přišli k hotovému.


Dnes si ostatně na čtvrt století v Alianci připíjejí politici, kteří tehdy ještě tahali politického kačera. O to hůře působí, jak málo pozornosti, pokud vůbec, věnují těm, kdo vstup do NATO odpracovali a zaplatili krví. Hlavním symbolem oslav se stala selfie s Clintonem. Proč ne selfie s veteránem? Kolik jich vůbec bylo pozváno do Reduty nebo na jinou adekvátní oslavu? 


Výročí vstupu do NATO, Den ozbrojených sil a Den válečných veteránů jsou hlavními významnými dny, kdy se vzdává hold hrstce spoluobčanů ochotné obětovat se pro bezpečí ostatních. U nás to obvykle vypadá, že těmi hrdiny jsou papaláši, na jejichž oslavách už místo pro veterány nezbylo. Obrazně i doslovně.

73 zobrazení

Comments


bottom of page